Americká experimentální formace Animal Collective se po vydání přelomového alba "Merriweather Post Pavilion" z roku 2009 ocitla ve zvláštní situaci. Dostalo se jí skoro až zbožštění, s čímž souvisel především fakt, že od freak folkem ovlivněné nahrávky "Sung Tongs" nenatočila slabé album a pokaždé dokázala sama sebe překonat. Navíc jsou jednou z nejpracovitějších kapel vůbec. Ty tři roky, co jsme čekali na plnohodnotného nástupce, byly vyplněny vydáním výborného EP "Fall Be Kind" (skladba "What Would I Want? Sky" patří k tomu nejlepšímu, co tahle čtyřka natočila), audiovizuálními kompozicemi "ODDSAC" a "Transverse Temporal Gyrus" a sólovou tvorbou (především výborný "Tomboy" od Panda Bear). To ale jakoby ani nebylo. Když byla ohlášena nová deska "Centipede Hz", začalo se řešit jediné: Bude lepší než "MPP"?
První poslech pravděpodobně vyvolá šok. Osobně jsem měl smíšené pocity, kterým nejvíce vévodil pocit zklamání. A důvod? Nejdříve mi připadlo, že se pánové poprvé nikam neposouvají a že tentokrát sami sebe nepřekonali. Nechtěl jsem si připustit, že by na "Centipede Hz" bylo skryto něco víc. Nemohl jsem se ale mýlit víc. Už pár dalších poslechů odkrylo několik úžasných míst a každý další naznačil, že tohle je jeden z těch případů, kdy se vyplatí trpělivě poslouchat.
Poté, co se vrátil Deakin, který z dodnes nevyjasněných důvodů Animal Collective opustil před "MPP", a hledal se směr, jakým se tentokrát vydat, padla volba na... číst dále
Americká experimentální formace Animal Collective se po vydání přelomového alba "Merriweather Post Pavilion" z roku 2009 ocitla ve zvláštní situaci. Dostalo se jí skoro až zbožštění, s čímž souvisel především fakt, že od freak folkem ovlivněné nahrávky "Sung Tongs" nenatočila slabé album a pokaždé dokázala sama sebe překonat. Navíc jsou jednou z nejpracovitějších kapel vůbec. Ty tři roky, co jsme čekali na plnohodnotného nástupce, byly vyplněny vydáním výborného EP "Fall Be Kind" (skladba "What Would I Want? Sky" patří k tomu nejlepšímu, co tahle čtyřka natočila), audiovizuálními kompozicemi "ODDSAC" a "Transverse Temporal Gyrus" a sólovou tvorbou (především výborný "Tomboy" od Panda Bear). To ale jakoby ani nebylo. Když byla ohlášena nová deska "Centipede Hz", začalo se řešit jediné: Bude lepší než "MPP"?
První poslech pravděpodobně vyvolá šok. Osobně jsem měl smíšené pocity, kterým nejvíce vévodil pocit zklamání. A důvod? Nejdříve mi připadlo, že se pánové poprvé nikam neposouvají a že tentokrát sami sebe nepřekonali. Nechtěl jsem si připustit, že by na "Centipede Hz" bylo skryto něco víc. Nemohl jsem se ale mýlit víc. Už pár dalších poslechů odkrylo několik úžasných míst a každý další naznačil, že tohle je jeden z těch případů, kdy se vyplatí trpělivě poslouchat.
Poté, co se vrátil Deakin, který z dodnes nevyjasněných důvodů Animal Collective opustil před "MPP", a hledal se směr, jakým se tentokrát vydat, padla volba na propojení studiového bláznění a živého hraní. Ti, co měli možnost je zažít naživo, ví, že mezi živou produkcí a tím, čím se prezentují ve studiu, je rozdíl. V tomto směru je "Centipede Hz" převratným momentem, protože se na něj podařilo dostat právě zvuk z živého hraní (samozřejmě existují i živé záznamy "Hollinndagain" a "Animal Crack Box", ale ty jsou především z období před "Sung Tongs" a užijí si je jen opravdu hardcore fanoušci).
Z počátku budete mít pocit, že jste si omylem pustili několik skladeb najednou. Každý track je totiž na první poslech poskládaný dost komplikovaně a děje se toho tolik najednou, že se v nich ztratíte. A přitom bych se nebál označit "Centipede Hz" za nejpopovější v jejich kariéře. Ono všechno to bublání synťáků, nesčetně perkusí a prapodivně znějících nástrojů se sebou nese i úžasně chytlavé melodie. A hlavně radost.
Je to zřetelné hned u úvodní skladby "Moonjock". Úvod je sice jak vystřižený z lennonovské "Number 9", ale zbytek už jsou klasičtí animals, kteří do toho šijí, jako když malé dítě nadšeně klepe vařečkou do pánve. A do toho Avey Tare vtipně zpívá: "In the back of our old car we've gone too far". Vypadá to, že už se vyrovnal z rozpadlým vztahem se zpěvačkou Kríou Brekkan (z něhož se vyzpívával na sólovce "Down There"), což je zřetelné hned v následující "Today's Supernatural". Ta také byla vybrána jako první singl a ne náhodou, protože Aveyho "Come on let-let-let-let-let-let-let go" se vám dokáže pěkně zařezat do paměti.
Vrchol alba přijde s trackem číslo čtyři. "Applesauce" je se super-chytlavou melodií, rozpustilými rytmy a občasnou kakofonií dech beroucí písní, která nejlépe vystihuje fázi, v jaké se kapela momentálně nachází. Těch vrcholů je samozřejmě víc, jako například "Wide Eyed" s debutujícím Deaconem u mikrofonu nebo roztomilá "Father Time" s dětským sborem. Navíc ani jedna z jedenácti položek není vyloženě slabá a s každým dalším poslechem se vám většina z nich dostane pod kůži.
Na začátku recenze jsem položil otázku a teď je čas na ni odpovědět. Jaké je tedy "Centipede Hz" v porovnání s "MPP"? Naštěstí můžu napsat, že je opět jiná. Ten, kdo bude mermomocí vyžadovat pokračování "My Girls", bude nejspíš zklamán (stejně jako já po prvních několika posleších), naopak ten, kdo tyhle experimentátory sleduje již od jejich raných počátků, kdy vše tvořili a natáčeli doma, bude nadšený, protože jim zůstala hravost a radost experimentovat s různými rytmy, které hraničí až s world music. Možná je nahrávka místy o něco temnější, méně jistější, ale i tak je provázána s předchozí tvorbou a otevírá nové dveře tvorbě budoucí. Důležité je nezůstat stát a udržet si svůj punc originality. A to se Animal Collective i nadále daří.
15.03.2016 - 19:53 | strom-z
do Merriweather Post Pavillion to byla v případě AC fakt spanilá jízda, od zajímavejch začátků na debutu po výtečný Sung Tongs a hlavně trio Feels, Strawberry Jam a MPP to byl jeden výjimečnej zářez za druhym a říkal jsem si, že jim snad nemůže dojít inspirace a schopnost přijít pokaždý s něčim originálnim. eh.. stalo se. stonožka neni blbá, ale je podle mě o poznání slabší než předchozí počiny a světe div se, vykrádá se - nikdy se mi doposud nestalo, že bych jako u Today's Supernatural měl výraz "meh" u Aveyho bláznivejch zvuků. oblíbený místa tu mám dvě a bohužel to nejsou ani celý songy - skvělý pazvuky v Monkey Riches (nicméně ten song se od nich bohužel neodpíchne) a závěr Amanity (jeden z nejhravějších momentů AC ever, ale je to v případě celý desky trochu kapka v moři) pokud zásadní devadesátkový kapely jako Radiohead nebo Massive Attack (do značný míry i Björk, byť Vulnicura má svý momenty) v nultý dekádě dost oslabily, obávám se, že Animal Collective se tohle - i s přihlédutim k Painting With - stalo právě teď.