Leonard Cohen - Thanks For The Dance

Vydávání posmrtných alb, ať už ve formě vymetání archivu (často záměrně) pod stůl hozených věcí či dokončování započatých nahrávek, s sebou nese řadu otázek. Mnoho z nich hraničí s etikou. Do jaké míry pozůstalí jednají v záměrech interpreta? Kdy se překročí nenápadná hranice mezi upřímnou poctou a rýžováním dalších peněz z kapes fanoušků? Mají vůbec právo na vydání něčeho, o čem interpret rozhodl, že se vydávat nemá? A konečně jaké světlo na dílo daného muzikanta tyto novinky vrhnou? Spousta otázek…

Dlouhou řadu podobných vydání nyní rozšiřuje Leonard Cohen. Kolekce "Thanks For The Dance", svým nevelkým rozsahem necelých třiceti minut spíše EP, je nicméně počinem posvěceným samotným písničkářem, nikoliv na jméně se přiživujícím výškrabkem věcí, které se nevešly na desku "You Want It Darker". Ostatně tříletý odstup dává na srozuměnou, že cílem Adama Cohena nebylo co nejvíce se přiživit na odkazu svého otce.

A jakkoliv bylo předchozí album prosyceno pocitem opouštění a loučení (navíc končilo vyloženě smuteční, do smyčců oděnou verzí písně "Treaty"), nevyzníval z něj pocit definitivního zaklapnutí knihy života. Naproti tomu aktuální dílo v sobě onu smířenou konečnost má. A nelze se jí zbavit ani při nejlepší snaze o odstřižení se od kontextu, ve kterém vzniklo.

"Thanks For the Dance" je nahrávkou lyrickou, reflexivní, stojí více na slovech než hudbě. Skladby jsou často spíše recitacemi s hudebním podkladem nežli klasicky strukturovanými písněmi. Je to deska smířená, ale nikoliv bolestínská, nechybí jí nadhled a humor.

Otevírá ji "Happens To the Heart", meditace nad vlastním životem, jeho krásami, ztrátami i paradoxy ("Meeting Christ / and reading Marx"). Instrumentace (a platí to tak pro celou kolekci) je jednoduchá, postavená převážně na akustických nástrojích - zrovna v tomto případě je to výrazná mandolína, svou barvou navíc posunutá do blízkovýchodního soundu.

V intencích akustických kytar, klavíru a lehkých, nenápadných dechů a smyčců se nese zvuk celé desky. S jednou výjimkou. Temnou "Puppets", která se odpíchne od prostého, ale působivého obrazu holocaustu ("German puppets burnt the Jews / Jewish puppets did not choose") a promění se v obecnější meditaci, podbarvuje o pouhých pár akordů opřený syntezátor.

Cohen přemítá nad minulostí, ale i přítomností. Jako například v kratičké "The Goal" ("I can't leave my house / Or answer the phone / I'm going down again / But I'm not alone"), v níž je postaven před nevyhnutelnost stárnutí a smrti, či v podobně kruté a ostré "The Hills", jíž dominuje dvojverší "I'm living on pills / For which I thank God".

Dalo by se pokračovat - každá z deseti písní je básnickou meditací, tu nad láskou (erotikou jiskřící "Night In Santiago"), tu nad loučením po náhodném setkání (titulní "Thanks for the Dance") nebo nad vztahem s Bohem ("It's Torn"). Všechno jsou to témata Leonardu Cohenovi blízká. Na jeho finálním, patnáctém albu ale dostávají jakýsi punc osudovosti. Jeho slova proudí k posluchači jakoby od nepřítomného gurua, vyrovnaného, životem zkušeného muže, který dovedl být zároveň světcem i svůdcem.

A v tom je krása "Thanks For The Dance". Leonard Cohen na tomto počinu překračuje hranice pozemského. Daří se mu, podobně jako Nicku Caveovi na nedávno vydané dvojdesce "Ghosteen", pojmenovávat věci, které jsou v hloubce duše společné každému z nás. A je to krásná cesta, meditativní, univerzální, nadčasová.