Dámy a pánové, je to tak - Limp Bizkit jsou zpět se vší parádou a vším tím, proč je jejich fans milovali. Samozřejmě, doba se posunula a pánové jsou o dost starší, ale ta živočišná energie je tam pořád. Na "sušenkách" a dalších nu-metalových kapelách jsem v pubertě vyrůstal, a jak šel čas, vkus se mi vyvíjel spíš k techničtějším a tvrdším metalcore a deathcore věcem, zatímco tehdejší pionýři žánru Korn zkoušeli být elektronicky progresivní se střídavými úspěchy a další kapely jako Linkin Park, Papa Roach nebo P.O.D. konvertovali k podivnému neslanému nemastnému poprocku a jejich původní entita je dnes už jen zaprášenou položkou historie. Limp Bizkit v tomto období také tápali, a následně dokonce na několik let úplně zmizeli ze scény. Nyní se však na rozdíl od výše zmíněných kolegů, kteří už asi ani sami nevědí, co by měli/chtěli hrát, vracejí v plné síle a ve formě, která si v ničem nezadá s jejich vrcholným obdobím kolem přelomu milénia.
Nová deska "Gold Cobra", ač nabrala téměř roční zpoždění, přináší jeden zajímavý paradox. Lze obvinit kapelu ze sázky na jistotu všech žánrových klišé v době, kdy je daný žánr už řadu let prakticky mrtvý a jeho místo na vrcholech hitparádových žebříčků vystřídaly indie a emo rock? Myslím, že ne, naopak to značí jedno - z téhle desky jde ohromně cítit právě její uvolněnost a touha hrát tak, jak to mají rádi a jak to umějí nejlíp. Zástupy nových fandů mezi facebookovými... číst dále
Dámy a pánové, je to tak - Limp Bizkit jsou zpět se vší parádou a vším tím, proč je jejich fans milovali. Samozřejmě, doba se posunula a pánové jsou o dost starší, ale ta živočišná energie je tam pořád. Na "sušenkách" a dalších nu-metalových kapelách jsem v pubertě vyrůstal, a jak šel čas, vkus se mi vyvíjel spíš k techničtějším a tvrdším metalcore a deathcore věcem, zatímco tehdejší pionýři žánru Korn zkoušeli být elektronicky progresivní se střídavými úspěchy a další kapely jako Linkin Park, Papa Roach nebo P.O.D. konvertovali k podivnému neslanému nemastnému poprocku a jejich původní entita je dnes už jen zaprášenou položkou historie. Limp Bizkit v tomto období také tápali, a následně dokonce na několik let úplně zmizeli ze scény. Nyní se však na rozdíl od výše zmíněných kolegů, kteří už asi ani sami nevědí, co by měli/chtěli hrát, vracejí v plné síle a ve formě, která si v ničem nezadá s jejich vrcholným obdobím kolem přelomu milénia.
Nová deska "Gold Cobra", ač nabrala téměř roční zpoždění, přináší jeden zajímavý paradox. Lze obvinit kapelu ze sázky na jistotu všech žánrových klišé v době, kdy je daný žánr už řadu let prakticky mrtvý a jeho místo na vrcholech hitparádových žebříčků vystřídaly indie a emo rock? Myslím, že ne, naopak to značí jedno - z téhle desky jde ohromně cítit právě její uvolněnost a touha hrát tak, jak to mají rádi a jak to umějí nejlíp. Zástupy nových fandů mezi facebookovými dětmi určitě nezískají, zato pro tu v dnešní době řekněme už střední rockovou generaci bude tahle deska balzám na duši a krásná vzpomínka na středoškolská léta. Ale, pozor, nejde o žádný vyčpělý sentiment, ta deska má pořádně velké koule a ty nejlepší kousky z ní si nyní představíme podrobněji.
Zaujme už pro LB netypické industriální intro, ovšem pořádně pádný důkaz o seriózním návratu floridských dá až titulní skladba a první singl "Gold Cobra". Klasická hitová bizkiťárna se vším, co k tomu patří - chytlavý refrén, houpavý rytmus a bublající basa nutící k pohybu, Borlandovy vyhrávky, efekty i hutné riffy, prostě vše, co dělá tuhle kapelu takovou, jaká je. Ještě markantnější je to v "Shark Attack", což je hodně old school záležitost s ostrým rapováním, dynamickými bicími a nervními sekanými riffy. Rovněž "Douche Bag" je přímočará hopsačka s jasným refrénem, ale i parádním a nečekaným jazzovým outrem.
Hodně interesantní položkou tracklistu je sedmá "Walking Away". Atmosférická věc, která sice hudebně i vokálně nepokrytě čerpá z A Perfect Circle a Tool a spíš bych ji čekal na Borlandově parádním sólovém projektu Black Light Burns, ale mezi všemi těmi hopsačkami působí velmi osvěžujícím dojmem. Druhou takovou neortodoxní záležitostí je "Loser", což je další uvolněná parádička, která připomene svou nenucenou hitovostí a ležérní elegencí Faith No More a potěší i autocitací staršího hitu kapely "Nookie" v závěru. Vypíchnout bych ještě chtěl vůbec první věc, která se z novinky dostala na veřejnost, "Why Try" podobně říznou jako "Shark Attack". A právě v těchto ostřejších věcech se mi Bizkiti líbí asi nejvíc.
Ta deska ale rozhodně není bezchybná. Zhruba čtvrtina songů patří mezi slabší a podle mého názory ty z deluxe edice jsou povedenější a zajímavější než tyto, které na desce tvoří sice slušně poslouchatelnou, ale přece jen vatu. I těch zajímavějších riffů, refrénů mohlo být ještě víc, ale v překonaní nebo asi ani dorovnání hitové nabušenosti majstrštyku z roku 2000 asi nikdo ani nedoufal. Zároveň určitě nikdo nečekal syrovost a tvrdost prvních dvou alb, ale i tak mi zvuk přijde takový obroušený a uhlazenější než na starších počinech. To jsou ale jen docela přehlédnutelné detaily, v globále je to vážně povedený návrat ve skvělé formě a je potěšující vidět, že i na stará kolena dokázali Bizkiti po těch zmatených letech tvůrčí krize opět nahrát desku, na kterou můžou být právem hrdí.
10.01.2021 - 19:09 | Hovadomet
Vybavuju si, jak jsem absolutně nevěřil, že se "Sušenky" dokážou ještě někdy zmátořit. Od Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water se babrali ve sračkách, navíc nemastnejch, neslanejch. A hle, po jedenácti letech zázrak, borci se vrátili v plný palbě! Borland ve formě, nadsázka, skočnost, údernost a všude samý fuck...prostě ten správnej frackovitej rap-metal, jakej dokázali jen Limp Bizkit. Pěkné :)