Wovenhand - The Threshingfloor

Kultovní status kapely Davida Eugena Edwardse v našich končinách svým rozsahem sice nepředčí postavení, jakému se tu před dvaceti lety těšil jiný temnotář Nick Cave, ale jak je komunita vzývající s posvátnou úctou jméno Wovenhand nepočetná, tak je oddaná a vděčná. Biblické přirovnání k věrnému stádu a jeho pastýři se přímo nabízí a silný duchovní rozměr Edwardsovy tvorby a z něho se odvíjející vztah s posluchačem dalece přesahuje pojem „oblíbená kapela“. Jeho písně jsou modlitbami, rituální očistou, meditací i věšteckým vytržením, on sám pak spojuje v jedné osobě kněze, šamana i lidového vypravěče. Americké spirituální kořeny vstřebává šmahem: upjaté a tvrdé křesťanství prvních bílých osadníků, extatickou rozjitřenost černošských bohoslužeb i přírodní mystiku Indiánů. Vede posluchače skrze šeřící se krajinu k vykoupení nebo aspoň k útěše.

Ačkoliv bylo album The Threshingfloor nahráno pouze ve trojici (bez druhého kytaristy Petera van Laerhovena), potemnělý sound kapely si zachovává plnost a naléhavou intenzitu. Ostatně formální nebo aranžérská zdobnost nepatřila nikdy mezi Edwardsovy zásadní tvůrčí mety. Netřeba mu ani velkých melodií, jeho úpěnlivé lamentace můžou klidně povlávat kolem jediného tónu a svým zaklínačským hlasem obstará vše podstatné, tak jako třeba v zaťatém úprku titulního kusu. Převažují ovšem táhlé, podmračené songy, tu dramatičtěji vyklenuté (Sinking Hands, Raise Her Hands uvozená medicinmanským povykováním nebo Orchard Gate), jindy lyrické až úlevné (His Rest, Singing Grass).

Výchozím hudebním materiálem je samozřejmě i nadále goticky zatěmněná countryová a folková tradice, Edwardsovy postpunkové lásky ale rovněž vystrkují růžky. Jednak třeba v závěrečném kvapíku Denver City, ještě názorněji pak v působivém coveru písně Truth z prvního a tedy ještě hodně „curtisovského“ alba New Order. Z jiné strany zase ten jednoznačně americký kolorit doplňuje maďarská pastevecká flétna hostujícího Petera Eriho z legendárních Muzsikás v ostré skladbě Terre Haute.

Wovenhand svojí další misijní práci odvedli opět skvěle. The Threshingfloor nijak výrazně nepřevyšuje jejich ostatní alba, ale ani za nimi nezaostává. Pokud jste ve věci Wovenhand čerstvě odchycenými nováčky a váháte, kterou deskou začít, klidně berte tuhle, je to jedno. Jakmile Dave Edwards hrábne do strun a otevře pusu, vždycky je to tam. Nepředstíraná hloubka.