The White Stripes - Get Behind Me Satan

The White Stripes ukázali, že nejsou z těch, kdo by se nechal zlákat opakováním komerčně úspěšného modelu. Classic rock, syrová garáž i artové experimenty tvoří i na tomto albu nedělitelnou svatou trojici, a přece je tu leccos jinak. Není ani třeba nad tím moc hloubat. Jack White prostě na většinu času odložil svojí kvílivou kytaru do kouta (jen v Blue Orchid, Instinct Blues a Red Rain jí svým typickým způsobem potrápí) a podstatnou část show diriguje od klavíru, případně si vystačí se španělkou. Nicméně třeba v písních My Doorbell nebo The Denial Twist nás bez problémů přesvědčí, že nepřítomnost kytary ještě neznamená, že to nemůže být rock'n'roll.

Redukovat charakteristiku desky pouze na tenhle fakt by ale bylo zjednodušující. Nejde jen o převažující piáno, duo Whiteových se tu obecně ještě víc než dřív vyžívá ve fromálním pokusnictví. Půdorys písniček zůstává tradiční, melodie i harmonické postupy stále odkazují k hluboko uloženým rockovým kořenům a kořínkům, ale zvuk a kompoziční struktura jsou plné inovativních naschválů a experimentů. Dá se říct, že cokoliv na albu slyšíme, je opět něčím povědomé, ale zahrané je to tak, jak to pravděpodobně ještě nikdo nezkusil (příklad? marimba versus drsné kytarové ataky v The Nurse).

To je fakt hodný obdivu, ale přesto mám dojem, že se The White Stripes v té laboratoři trochu ztratili. Když vezmu jakoukoliv skladbu samostatně, je to téměř dokonalý opus, ale v celkové perspektivě jakoby se ten dřívější garážový tah přehnaně drobil a výslednému dojmu pořád něco chybí. Dvojice nijak neslevila ze syrovosti zvuku, pořád to zní jakoby vám muzicírovali přímo v obýváku, jen si vás tentokrát všímají o něco méně než svých nápadů. Pořád ale rozhazují bezchybné songy plnými hrstmi: My Doorbell, Forever for Her (Is Over for Me), Take, Take, Take, gospelem načichlá I'm Lonely... i ty výše zmiňované, to všechno jsou zářivé skvosty, jen ta šňůrka, co je drží pohromadě, se mezi nimi trochu ztrácí.