Ulver - ATGCLVLSSCAP

Pamatuju si vcelku živě, s jakými rozpaky jsem v únoru 2014 přijal berlínský koncert Ulver, kteří tehdy vyrazili na turné s takřka kompletně improvizovaným setem. „Ta kapela v improvizaci prostě není dostatečně dobrá,“ napsal jsem tehdy. Co jsem netušil, bylo, že si tento i jedenáct zbylých koncertů kapela nahrávala a během minulého roku z nich zejména péčí Daniela O’Sullivana (jinak též člena Grumbling Fur nebo Miracle) vydestilovala osmdesátiminutové album. To dokazuje, že i přímo na pódiu může vzniknout deska nenápadně demonstrující silné stránky kapely, která nikdy nedokázala přešlapovat na místě.

Poslech je to o poznání jiný než na zmíněném koncertě, který si pamatuju zejména pro jeho pozornost tříštící roztěkanost a taky že jsem u šatny potkal Cornelia Jakhellna ze Solefald. Jeho tehdejší přítomnost v klubu Lido je možno brát za symbolické vyjádření toho, kam se někdejší přední zástupci norské blackmetalové scény mohou posunout. Jakhellnovy kapely i Ulver už dávno nehrozí z temnot a mnohem raději řádí v žánrově neohraničených vodách, u experimentátorů s vlčím jménem to je samozřejmě nejzřetelnější.

Jejich aktuální, počátečními písmeny jmen znamení zvěrokruhu pojmenované album je pomyslným sumářem všech vlivů, které kapela za šestadvacet let působení sesbírala, ať už se bavíme o krautrocku, popu, industriálu, space rocku nebo moderní klasice. Kostelní zvony, které znějí v úvodu, jsou ozvěnou určité pompy, jíž se Ulver nikdy nebáli, ale většinou ji zvládali kočírovat, finální Solaris zase připomenutím alba Shadows of the Sun, které svou dech beroucí křehkostí zahanbilo celý žánr ambientu.

Většina skladeb na ATGCLVLSCAP nemá daleko k sugestivním ilustracím mrazivé krajiny, pominout ale nelze ani fakt, že často poněkud odtažitá kapela zde vcelku vřele otevírá hřejivou náruč. Nevyzpytatelně rozkvétající kompozice jsou tu elegantní, tu znepokojivě mysteriózní, takřka neustále velmi přirozeně plynoucí a malebné, až se jeden diví, že to nevyšlo u Denovali. Vše pak vyústí ve fantastické přepracování závěrečné skladby ze šestnáct let staré desky Perdition City; nová verze je dost možná nejpřístupnější a vůbec nejpřekvapivější skladbou v celé diskografii kapely.

Od Ulver si posluchači zvykli očekávat sofistikovanou hudbu a na ATGCLVLSSCAP se ji dočkali, byť z trochu nečekaného směru. S výjimkou předělávek Childhood’s End neměla v posledních deseti letech žádná z desek norských experimentátorů takový přirozený vnitřní náboj a žádná z nich nehýřila sebejistotou podobně jako tato.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #58.