Desky Lucie jsou něco jako filmy od Svěráka. Jsou dobře řemeslně odvedené. S dobrými nápady, jasným rukopisem. Jsou příjemným mainstreamem. A ani Svěrák ani Lucie v nich neobjevují Ameriku. Nepřijdou s novým progresivním přístupem, nenajdou nový styl a vždycky dají přednost profesionální produkci před DIY přístupem. Nečekejme od nich revoluci. A jak Svěráci, tak Lucie jsou právem tou největší českou současnou personou ve svém oboru. Pokud se vám má "EvoLucie" líbit, musíte se s tímhle smířit. I s tím, že jejich produkty prostě musí mít jasný rukopis, protože to tak fanoušek chce. A někdo může říkat, že vše, co dělají, je vykalkulované, že jdou posluchači na ucho. A jo, možná to tak může působit. Ale fakt si myslím, že o tohle tu nejde. Spíš prostě jen o to, že to takhle umí nejlíp. Už od první desky. Takhle to mají oni sami rádi.
Robert Kodym (který tu otextoval většinu písní) pořád píše texty plné netopýrů, křídel a andělů. Nebrání se pubertálním dvojsmyslům ani občasné vulgaritě a působí, jako by mu pořád bylo dvacet. Vedle toho rád sáhne po výrazech, které v běžných písních nenajdete. Ty fungují jako koření, dochucují jeho slovní konstrukce. Zpívá se tu o "teritoriálním věrozvěstovi" nebo největším uzbeckém městě Samarkand. Kdo pečlivě poslouchá, všimne si i hesla benediktinů "Modli se a pracuj" nebo parafráze Čelakovského "Pocestného". A dohromady to do sebe zapadá, i když to někdy od padesátníka může působit... číst dále
Desky Lucie jsou něco jako filmy od Svěráka. Jsou dobře řemeslně odvedené. S dobrými nápady, jasným rukopisem. Jsou příjemným mainstreamem. A ani Svěrák ani Lucie v nich neobjevují Ameriku. Nepřijdou s novým progresivním přístupem, nenajdou nový styl a vždycky dají přednost profesionální produkci před DIY přístupem. Nečekejme od nich revoluci. A jak Svěráci, tak Lucie jsou právem tou největší českou současnou personou ve svém oboru. Pokud se vám má "EvoLucie" líbit, musíte se s tímhle smířit. I s tím, že jejich produkty prostě musí mít jasný rukopis, protože to tak fanoušek chce. A někdo může říkat, že vše, co dělají, je vykalkulované, že jdou posluchači na ucho. A jo, možná to tak může působit. Ale fakt si myslím, že o tohle tu nejde. Spíš prostě jen o to, že to takhle umí nejlíp. Už od první desky. Takhle to mají oni sami rádi.
Robert Kodym (který tu otextoval většinu písní) pořád píše texty plné netopýrů, křídel a andělů. Nebrání se pubertálním dvojsmyslům ani občasné vulgaritě a působí, jako by mu pořád bylo dvacet. Vedle toho rád sáhne po výrazech, které v běžných písních nenajdete. Ty fungují jako koření, dochucují jeho slovní konstrukce. Zpívá se tu o "teritoriálním věrozvěstovi" nebo největším uzbeckém městě Samarkand. Kdo pečlivě poslouchá, všimne si i hesla benediktinů "Modli se a pracuj" nebo parafráze Čelakovského "Pocestného". A dohromady to do sebe zapadá, i když to někdy od padesátníka může působit tak trochu úsměvně.
Ta nejlepší: Já jsem pan Petr Monk
"Já jsem pan Petr Monk" je odpověď na otázku, jestli měl comeback téhle skupiny a všechna ta energie a námaha, co musely být vynaložené, smysl. Nejdospělejší skladba ukazuje polohu, v níž to Kollerovi hodně sluší. Kodym napsal jeden ze svých nejsilnějších textů, píseň je protkaná silým napětím a emocemi. Přesně pro tohle mají lidi rádi Svěrákovy filmy. Tohle je ta podoba, do níž se Lucie pozvolna vyvíjí. A tu nádhernou hudbu napsal Michal Dvořák.
"EvoLucie" k sobě také ještě víc přibližuje Lucii a Wanastowi Vjecy. Tím posledním poznávacím znamením jako by dnes bylo jen to, že ve Vjecech nezpívá Koller. "Slečna do nekonečna" by klidně mohla patřit někam na "333 stříbrnejch stříkaček" vedle "Kouzla", "Peněžena" dokonce vtipně odkazuje na album "Lži, sex & prachy" a píseň "Jsem nevinej".
Navrátil se i Oskar Petr, jenž skupině napsal hity "Medvídek", "Kengi" nebo "Rouháš se bohům" (který jí ale zároveň nedovolil použít jeho "Fabricu Atomicu", o niž svého času hodně stála). Jeho balada "Nejlepší, kterou mám" napsaná už před třiceti lety má přesně ty parametry, které má zamilovaný ploužák mít. Nešetří smyčci a není vyloženě špatná, jen je tu vlastně zbytečná. Navíc. Protože všechny předchozí zmiňované oskaropetrovky fungovaly líp, tato se spíš trochu opakuje a prolíná s Kollerovou (a následně v opeře Lucií adoptovanou) "Chci zas v tobě spát".
Mnohem líp desce sedly písně, k nimž hudbu napsal Pavel Karlík, který s Lucií a Wanastowkama spolupracuje už dlouho, v minulosti přispěl autorstvím písní "Slunečnice", "Slečna Anna je za vodou" nebo "Veronika". Tady je teď podepsán jako spoluautor skladby "Než tě rozkradou" a jako autor titulní "EvoLucie". Z hostů, kteří jsou na albu slyšet nejvíc, zafungoval Vráťa Brabenec. Ten svým saxofonem dokořenil moc pěknou "SEX 3". Lenny, Phil X i Sakina Teyna jsou tu vlastně zaměnitelní a albu dramaticky nepomáhají. Ani mu ale neškodí.
Ta nejhorší: Takhle tě mám rád
První singl "Takhle tě mám rád" byl na první poslech průšvih a průšvih navíc byl, že se to s dalšími poslechy nelepšilo. A tak se v květnu mohl leckdo comebacku bát. Ta písnička je stejně pitomá jako streamácký seriál "Kadeřnictví", v jehož titulcích je použitá. Jednoduchá rádiová odrhovačka s příliš okatou a nepatřičnou citací Bowieho "Heroes" v úvodu. Písnička, která jako by byla namíchaná z těch nejtypičtějších luciášských ingrediencí a hlavně jako by při její tvorbě muzikanti zapojili hlavně levou hemisféru.
"EvoLucie" pěkně navazuje na to dobré, co dřív kapela uměla. Nesnaží se hledat nové světy. Je živá, energická, ale i klidná a emotivní. Rozhodně přirozenější a zdařilejší než třeba "Slunečnice". Tohle budete rádi poslouchat, pokud chcete jen klasickou desku Lucie. Nic víc. Jestli se vám líbily "Vratné lahve", bude vás bavit i "EvoLucie". A jo, pár změn by desce pomohlo. Třeba kdyby začínala až od čtvrté "Burning Man" (po několika dnech poslouchání přeskakuju první tři tracky a je mi líp) nebo kdyby se častěji sáhlo po textu někoho jiného než Kodyma. Aby to sdělení bylo pestřejší. Ale na koncertech to bude fungovat. Na to vemte jed.
14.12.2018 - 16:44 | petrhrudka
Patřím do generace, která vyrůstala v devadesátkách, takže jedních uchem poslouchala rádoby popový songy mající něco říct tehdejším puberťákům a druhým uchem rockové matadory plus minus o generaci starší. Některé hity Lucie znám, znám i některé hity Wanastových vjecí, takže více méně vím, co od Lucie čekat. Co ale od Lucie čekat v současné době? Nevím. Deska má sice jakž takž zapamatovatelné melodie a slova, ale nenacházím v nich nic, co by mě nějak zaujalo, co by mi něco řeklo. Nemám důvod to poslouchat vícekrát. Nemluví to nic o současnosti, snaží se to něco říct o minulosti, kterou muzikanti se svými staršími písničkami tvořili a formovali domácí rockový vkus. Jsou tam sice věci, které by člověk čekal jenom od Lucie, ale zároveň tam jsou pasáže, které by zase nečekal od někoho jako je David Koller. Není to nic převratného. Uznávám, že kdo má rád Lucii, bude asi spokojen. Ale není to trochu málo?