Banco de Gaia - Apollo

Jedním z důležitých faktorů osmé desky "Apollo" je skutečnost, že dokáže vyvolat různorodé pocity, přesto si drží konzistenci. Banco De Gaia a jejich osamocený tvůrce Toby Marks se za ta dlouhá léta stal zručným alchymistou, který naplno vstřebává niterné pohnutky témat, ty transformuje do svých často rozsáhlých kompozic. Protistranou mu však je skutečnost, že ačkoliv vybudoval nové nahrávací studio, ve vlastních myšlenkách si přinesl již dávněji rozkreslené skici skladeb, které ve finále použil. Zevrubným pátráním vám tedy neunikne fakt, že mnohé skutečnosti řečené na minulých albech se tu v nových alternativách objevují znovu. Ve finálním stavu vyplave na povrch i domněnka, že na "Apollo" je sesbíraný dříve nevydaný materiál, jenž byl jen nově natočen, smíchán a přetaven dnešní optikou, včetně tribální reinkarnace v singlu "Wimble Toot".

"Apollo" se nese v mnoha rovinách, tou nejpatrnější je právě ta ambientní, téměř v duchu meditačních nahrávek. Orientální mystérium "For Such A Time" nebo skoro deset minut trvající ukolébavka pro matku zemi "All Sleeping" jsou smyslnými variacemi do hluboké noci, kdy jediným vodítkem je tajuplný svit měsíce. Dvojice "Lamentations" a "Acquiescence" (v ní je spoluautorkou a přizvanou performerkou vokalistka Zhenia Mahdi-Nau) by bez problémů zapadla na soundtrack k filmu "Samsara", meditaci k slavné "Barace". Evokuje totiž tvorbu Dead Can Dance a hlasové ornamenty nemají daleko k přístupu prezentovanému samotnou Lisou Gerrard. Tyto pasáže nalézají vazbu k proměnlivému světu vtisknutému do magických zvukomaleb na "Big Men Cry".

Zmíněná "Wimble Toot" je rozčechrána tribálními rytmy a sférickým saxofonovým sólem Matthewa Jenkinse. Efekty napěchovaná "Apollon" se nese ve vlnobití bhangra, naopak "Hu!" je africká výprava seskládaná ze zdejších vokálů a navrstvených perkusí. "Oreia" je těsně před závěrem jakousi arabskou snovou sekvencí. Potud je patrné, že Toby vstřebával mnoho influencí z rozdílných koutů světa a dokázal je vystavit na odiv, včetně čitelného vlastního rukopisu. Markantním šlápnutím vedle je naštěstí pouze "Eternal Sunshine", jejíž tranceový základ a stále se opakující motiv bourá vystavenou dějovou linii celku, kterým se "Apollo" může jinak honosit.

Nad osmou řadovkou Banco De Gaia "Apollo" drží ochrannou ruku Apollón, vůdce Múz. Harmonie nálad zde kooperují s citem, tancem a svým místy až meditačním zacílením může evokovat nemálo atmosfér. Přesto však převládá dojem, tušení, že jste většinu z toho již slyšeli dříve v jiných podobách a ona repetice je největší podpásovka, která jinak tuto celistvou desku může v některých ohledech příliš srážet do kolen (vše ale záleží na úhlu pohledu).