Řeším jeden problém a už celkem dlouho přemýšlím nad tím, jestli se týká OFF!, nebo mě samotného. Vždycky mi totiž vadilo, jak spousta lidí přestane poslouchat nějaké kapely jen proto, že se o nich moc mluví, případně proto, že jejich trička nosí čím dál tím víc lidí. A najednou jsem v situaci, kdy se i mně občas trochu svírají prsty u nohou, když čtu pořád dokola ty samé kecy, vidím OFF! napsaný na každém festivalovém line-upu a adorovaný každým blbcem, jehož rozhled v hardcore scéně začíná a končí u Black Flag, přestože se všechny snaží přesvědčit o opaku. Tohle všechno mě pak dostává do pasti, z které by v případě, že by nová deska OFF! byla blbost, vedla celkem jednoduchá cesta. Jenže ona je pravděpodobně tím nejlepším, co kdy natočili. A tak se v tom asi budu muset ještě chvilku plácat.
Neočekávat od Wasted Years zase až tak velké věci nebyl v mém případě jen alibismus spojený s výše zmíněným dilematem. Po sérii smrtících singlů totiž přišlo první album, které bylo sice v pohodě, ale žádná zásadní bomba. OFF! sice dokázali poměrně s přehledem udržet při životě původní hardcore energii, ale celé desce scházely výraznější nápady, a to i při stopáži okolo dvaceti minut. Jasně, v tomhle stylu už nic moc nového nevymyslíte, ale pár riffů a refrénů by se vám prostě do hlavy zaříznout mělo. Což vám plně dojde hned potom, co dveře k nové desce doslova rozkopne otvírák Void You Out. Nervní, triviální a tím pádem... číst dále
Řeším jeden problém a už celkem dlouho přemýšlím nad tím, jestli se týká OFF!, nebo mě samotného. Vždycky mi totiž vadilo, jak spousta lidí přestane poslouchat nějaké kapely jen proto, že se o nich moc mluví, případně proto, že jejich trička nosí čím dál tím víc lidí. A najednou jsem v situaci, kdy se i mně občas trochu svírají prsty u nohou, když čtu pořád dokola ty samé kecy, vidím OFF! napsaný na každém festivalovém line-upu a adorovaný každým blbcem, jehož rozhled v hardcore scéně začíná a končí u Black Flag, přestože se všechny snaží přesvědčit o opaku. Tohle všechno mě pak dostává do pasti, z které by v případě, že by nová deska OFF! byla blbost, vedla celkem jednoduchá cesta. Jenže ona je pravděpodobně tím nejlepším, co kdy natočili. A tak se v tom asi budu muset ještě chvilku plácat.
Neočekávat od Wasted Years zase až tak velké věci nebyl v mém případě jen alibismus spojený s výše zmíněným dilematem. Po sérii smrtících singlů totiž přišlo první album, které bylo sice v pohodě, ale žádná zásadní bomba. OFF! sice dokázali poměrně s přehledem udržet při životě původní hardcore energii, ale celé desce scházely výraznější nápady, a to i při stopáži okolo dvaceti minut. Jasně, v tomhle stylu už nic moc nového nevymyslíte, ale pár riffů a refrénů by se vám prostě do hlavy zaříznout mělo. Což vám plně dojde hned potom, co dveře k nové desce doslova rozkopne otvírák Void You Out. Nervní, triviální a tím pádem kurevsky silný kytarový výpad u mě způsobil skoro euforii a opět jasně dokázal, že někdy stačí málo. Hned druhá Red White and Black pak ještě trochu víc přitvrdí, a to hlavně díky způsobu, jakým Mario Rubalcaba řeže do bicích. V téhle chvíli se OFF! přibližují možná víc k Battalion of Saints (kde mimochodem Mario hrál), Poison Idea nebo i Crucifix, než k věčně omílaným Black Flag a Circle Jerks. Zejména v druhé polovině alba, u relativně klidnějších skladeb, se pak objevují i postupy, na jaké měli trademark Minutemen – zvláštně rozložené zvonivé akordy a lehce roztěkané rytmy bez toho, aby muzika ztratila potřebnou dynamiku. Odkaz na Morrisovy předešlé kapely je díky jeho specifickému a pořád velmi silnému projevu neoddiskutovatelný a OFF! jsou nadprůměrnou hardcore kapelou nejen v kontextu toho, kolik jim je let – což dokazují hlavně naživo. Je však smutnou ironií, že to dokazují hipstrům a profi fotografům místo běsnícím otrhanejm fakanům mezi zpocenými zdmi nějakého malého klubu. A já pořád nevím, jestli je to můj problém, nebo jejich.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #37.
70.00%
Komentáře