Mormoni u nás nemají moc dobrou pověst. V devadesátkách se dost lidí dalo nalákat klukama v baloňácích s černou jmenovkou na něco jako kurzy angličtiny, ale bylo podezřelý, jak rychle chtěli znát celý vaše jméno a datum narození. Povídá se, že někde na ústředí v Salt Lake City mají olbřímí databázi všech, za který se nechali pokřtít – nic proti různorodejm vizím, jak efektivně pomoct spasit celej svět, ale představa evidovanejch jmen a přehlednejch kartoték mi nahání husí kůži (i proto jako kazatel občas plavu v administrativě). Úplně mi stačí, že jsou o mně zápisky tam nahoře, takže můj Pán Bůh sice všechno ví, ale nefízluje.
Možná za tu obsesi se schraňováním dat může Joseph Smith, když si dal tolik práce s napsáním pokračování Bible, tak bohatý na jména. Možná už nevědí, co s penězma, a možná to vědí až moc dobře, kdoví. Jinak jsou ale Svatí posledních dnů stejně podezřelí jako legrační. Příběh o tom, že Ježíš Kristus odešel po vzkříšení šířit evangelium do Ameriky, je jen dalším potvrzením bájí o zemi neomezenejch možností. V Americe by přece chtěl žít každý, včetně Syna Božího.
Všechny tyhle pikantérie vyprávím s ohledem na duchovní zázemí kapely, kterou obdivuju: Low. Špičkování se týká dvou zakládajících členů, Mimi Parker a jejího muže Alana Sparhawka. Podle právě popsanýho backgroundu by měli hrát nějakej za vlasy přitaženej mathrock. Není to tak a sám nechápu proč.
Low jsou víc než jenom... číst dále
Mormoni u nás nemají moc dobrou pověst. V devadesátkách se dost lidí dalo nalákat klukama v baloňácích s černou jmenovkou na něco jako kurzy angličtiny, ale bylo podezřelý, jak rychle chtěli znát celý vaše jméno a datum narození. Povídá se, že někde na ústředí v Salt Lake City mají olbřímí databázi všech, za který se nechali pokřtít – nic proti různorodejm vizím, jak efektivně pomoct spasit celej svět, ale představa evidovanejch jmen a přehlednejch kartoték mi nahání husí kůži (i proto jako kazatel občas plavu v administrativě). Úplně mi stačí, že jsou o mně zápisky tam nahoře, takže můj Pán Bůh sice všechno ví, ale nefízluje.
Možná za tu obsesi se schraňováním dat může Joseph Smith, když si dal tolik práce s napsáním pokračování Bible, tak bohatý na jména. Možná už nevědí, co s penězma, a možná to vědí až moc dobře, kdoví. Jinak jsou ale Svatí posledních dnů stejně podezřelí jako legrační. Příběh o tom, že Ježíš Kristus odešel po vzkříšení šířit evangelium do Ameriky, je jen dalším potvrzením bájí o zemi neomezenejch možností. V Americe by přece chtěl žít každý, včetně Syna Božího.
Všechny tyhle pikantérie vyprávím s ohledem na duchovní zázemí kapely, kterou obdivuju: Low. Špičkování se týká dvou zakládajících členů, Mimi Parker a jejího muže Alana Sparhawka. Podle právě popsanýho backgroundu by měli hrát nějakej za vlasy přitaženej mathrock. Není to tak a sám nechápu proč.
Low jsou víc než jenom další příležitostí psát o náboženství v časopise, kterej vyznává především Arsenal a metal. Low jsou (trochu) můj život. V době, kdy poprvý hráli v Praze, jsem o nich neměl ani tušení, dorůžova opršelý plakáty s třípísmenným názvem jsem míjel dlouhý týdny bez zájmu. Do prozření chyběl ještě nějakej čas.
Byla to svým způsobem požehnaná doba. Přestože jsem jako student neměl peněz nazbyt, kupoval jsem po bazarech spoustu desek, některý jenom na stručný doporučení kamarádů, jiný dokonce namátkou. Hrabal jsem se v regálech celý hodiny a ještě dýl jsem se rozhodoval, co si domů odnesu. Album Things We Lost in the Fire se tam válelo nenápadně, skoro jakoby léta, i prach na něm byl, jenomže to byla aktuální deska a nestála ani dvě kila. Kámoši už mi stačili říct, že je to prej dobrý a já měl zrovna světobol, což je nejlepší nastavení k nakupování desek. Pustil jsem si v tom vetešnictví kultury kousek do uší a drápkem se zasekla Medicine Magazines, písnička bez refrénu, bez bridge, jen s malou změnou v dynamice, zato se zabijácky táhnoucím trojhlasem. Modelovej příklad harmonie à la Low, barvy hlasů prorůstají do sebe, jako by tak existovaly odjakživa.
Když vás tohle trojitý lano chytí do smyčky, začnete pečlivě sledovat všechno kolem kapely. Což přináší i moment, kdy nachytáte sami sebe – nebyl problém oblíbit si Retribution Gospel Choir, ale najednou jsem se přistihl, jak ušima hledám něco, co tam není. Vícehlas je nebezpečně návyková esence. V paměti se vracím do dní, kdy jsem dostal první dávku, dívám se ven skrz výlohu zmíněnýho bazaru, léto 2009... Napadlo mě, že tu holku, která mi láme srdce, asi nikdy mít nebudu, ale tuhle desku bych si domů odnést mohl. Čtete správně, byl jsem tehdy docela dost emo.
Trochu jsem se mejlil. Začali jsme spolu chodit chvíli potom a Low byli součástí soundtracku ke dvěma letům života, které nás čekaly. Na první společný Vánoce jsem jí chtěl dát ten nejlepší dárek a vrátil se zpátky o jedno album, k jemněji tepanýmu Secret Name. Nebudu lhát, jak jsem s prezentem zaválel, reakce byla spíš vlažná. A takhle to bylo skoro se vším, na čem mi záleželo, když už jsem tak emo. Přesto bude album Secret Name mezi mýma deskama chybět už nafurt. Nikdy si ho nepořídím, ani nestáhnu a jestli mi nechcete přivodit truchlivou recidivu, nepouštějte si ho nahlas v mý přítomnosti.
Z důvodů, který teď už asi chápete, jsem si pořídil další řadovku Trust až po vynucený přestávce. Mám dojem, že mi to prospělo, protože znovushledání s Low bylo, jako když se znova vidíte s kamarádem, který vám na dlouho zmizel z očí vlivem životních turbulencí. Což je opět emo klišé jako bejk, ale mně se ještě dlouho po rozchodu převalovaly v myšlenkách slova z písničky Will the Night: „Stay by my side, ’cause tonight together would be divine. But once it’s gone, your face to hide against the Sun, the Moon. I am on the other side. So blind, so long.“ Dřív to nešlo, rozumíte? Pokud máte dojem, že si svůj život řídíte sami, upřímně vás lituju.
Ze stejnýho důvodu neumím vysvětlit, proč jsem nenašel správnou cestu k The Great Destroyer (2005) ani Drums and Guns (2007). Asi jsem žil něco jinýho, žebříčky, hvězdičky a doporučení tentokrát nic nezmohly. Ovšem s letošní C’Mon jsou Low zase zpátky u mě doma, dokonce v takový míře, že jsem si po prvním poslechu začal titul alba překládat „pojď do mě, ať je po mně“. Vícehlasy vítězí, kostel, ve kterým se točilo, je další spoluhráč, však tam taky dělali Trust. Akurátně se zachází s decibely i změnami, přesně, jak to mám na Low nejradši.
Kolik návratů mě s nima ještě čeká? Na pointu je brzo, když cesta ještě není u konce. Snad jen starou pravdu na konec: když dva dělají totéž, není to totéž. Mormoni jsou divný a trošku nebezpečný lunatici, svatí z Duluth, to je něco úplně jinýho, věřte mi. Mám je za kamarády už pár let.
(Pro Full Moon #14 - nezkráceno.)
Komentáře