Za poslední rok to bylo ojedinělé a nečekané. A tedy o to intenzivnější a fatálnější. Objevil se song. Song, který mě totálně přitloukl k zemi. Sedmiminutová orgasmická absence popadení dechu. Skončilo to a já do toho musel vstoupit znovu. A znovu. A znovu... Nakonec jsem ten večer skončil na dvanácti opakovačkách. Pak už jsem to vzdal. Pokořen, vyčerpán, naplněn.
Stejně mi ta píseň zněla v uších dál. Riff složený z ostrého zvuku akustiky, banja, kontrabasu a houslí přecházející naprosto plynule ve vlakové dunění dvou šlapáků. Hutné těžkotonážní kytarové štěky a znervózňující astmaticky mečivý hlas vypravěče doplněn chraplavým řevem. Jako když si lehnete na rozpálený štěrk s uchem přitisknutým na dehtový pražec a čekáte, až se hučící bestie prožene kolem vás. A kumpáni za vašimi zády se řehtají, sžíravě glosují, děsí a vtipkují.
Titulní píseň Ghost to a Ghost z aktuálního dvojalba vydaného ve stejném okamžiku s dvojicí dalších dlouhohrajících počinů je neodolatelná a noblesní past. Znáte to. Auto vám chcíplo v nějakém zapadákově, chvilku se rozhlížíte kolem, čekáte, jestli něco nebo někdo nepojede. Tady ne, chlapče. Od obzoru k obzoru suchá tráva, náletové keře, sem tam kupa odložených neskladných nevhodností. Auto zamykáte a jdete hledat pomoc. Za starou cedulí, hlásící, že vás vítá region s tradicí a vstřícným obyvatelstvem, je odbočka k jakýmsi stavením. No jasně, městečko. A vypadá jako po vymření. Hodně zvláštní domy, do jejichž fasád jsou vtlačeny reliéfy tváří s výrazem nečekaných zážitků, zhuštěných kořenů a větví, dětských postýlek a králičích kůží. Přicházíte k domku, nad jehož vchodem je nápis „Průvodce“. Dveře mlátí do futer oživeny průvanem. Než stačíte zabouchat nebo zavolat, stojí tam. Chlapík s ostře řezanými rysy ve tváři, s kytarou a v maskáčové uniformě, s kloboukem přirostlým k hlavě, s baziliščím úsměvem a pronikavým pohledem. Než stačíte cokoli říct, spustí. Vypráví o problémech s mizernejma týpkama, co nechávají vyhnívat svoji rodinu, o nekvalitní dodávce jeho oblíbenýho pití, potřebě se odreagovat, psisku s divným pohledem, o tom, že koks je někdy potřeba a občas vnímáte jeho mozkožerství. Struny spíš drhne a trhá. Je svým vyprávěním pohlcen. Přichází jeho parťáci. Strýček Tom s lopatou a chrčákem, poskakuje v podivném dupáku s příměsí epileptického záchvatu. Banjo občas chrčí o pražce, housle pokračují, i když ostatní už přestali, vypravěč za sebe nechává hovořit kohouty, psy i děti. Když už cítíte, že je konec, vyleze z bedny na nářadí podivnej dudák a sólo přenechá zajíkavému dechu přihlížejících. Zpočátku jste si říkali, kdy už to skončí?, a že vlastně chcete jen tu naftu a vypadnout. Jenže ta holka bez nohy má tak skvělej úsměv a co chvíli si zpátky do výstřihu vrací vypadlé prso, stařík s lebkou kočky na řetízku na krku vypadá stále roztomileji (třeba to, jak sem tam říhne do rytmu a při sólu tahací harmoniky bezzubě nabádá drobotinu, ať zkouší sejmout drůbež kamenem).
Písně onoho průvodce mají zatraceně návykové vlastnosti, z popěvků se mění v mantry, jejich rytmus otáčí směr kolující krve, z vašeho auta dělají beztvarý nepojízdný útvar v krajině, otiskávají váš obličej do fasád domů, spoutávají vás kořeny a větvemi. Zahalují do králičích kůží. Odsud není kam se vracet. Láska na celý život.
Teď něco pro praktičtější využití. Polopatičtěji. User friendly. Takže, máme tu dvojalbum Ghost to a Ghost/Gutter Town od chlapíka, který v sobě nezapře rodinné geny kvalitních songwriterů, ač rodinné spory, vyhřeznutí z teplého hnízda a veřejně propírané názorové neshody částečně vymazávají rodové návaznosti z obecného povědomí. Každopádně je Hank Williams III v současnosti jeden z nejlepších country avantgardistů. Klasický zvuk americany mísí s něčím, čemu by se dalo říkat punkgrass a vše přetavuje svojí láskou k tvrdým kytarovým směrům - otevřeně se hlásí k doom metalu a prvotnímu sabbatovskému hardrockovému soundu.
Na prvním albu Ghost to a Ghost uložil vedle sebe jedenáctku víceméně klasicky vystavěných písní ve vlastním stylu s ochrannou známkou Hank3. Až by člověk chtěl říci, že tohle je v kontextu jeho tvorby naprosto tradicionalistické album. Přímočaré aranže, stavba sloka-refrén, steel kytara, housle, tribální bicí, ukázněný hlasový projev a vcelku lehce stravitelné (sic!!!) písně i pro nezasvěcené.
Pozvalna se vynořují hosté. Jako první ve vlastní stopě Ray Lawrence Jr.. První vrchol alba. Atmosféra opuštění, samoty, ztráty pevného pouta a místa v prostoru a čase, zanechání lásky na pospas osudu. Velká píseň. Ostatně motiv osudové samoty a opuštění se opakuje na tomhle albu zatraceně často. Asi nejzřetelněji v titulní a výše adorované Ghost to a Ghost s mimo jinými i hostujícím Tomem Waitsem a podivínským Lesem Claypoolem z neméně podivínských Primus. Když Hank polohlasem konstatuje: „My víme, jak to chodí, samota tam venku mezi těmi, co tak dobře známe - v mém rodokmenu najdete bídně žijící vlky i upíry - od ducha k duchu...“ je v tom bolest, vztek i ironie.
Ač album začíná zostra a přímočaře (Gutter Town, Day by Day) a až nakažlivě živě a živočišně (Riding the Wave), od zmiňovaného vstupu Ray Lawrence Jr. atmosféra těžkne a houstne, nasákává bolestí. Srazí vás křehká a výsostně melodická akustická The Devil’s Movin’ In či takřka zastavený čas simulující plíživá chřestýší Time to Die. A Hank tu zpívá neskutečně uhrančivě. Perla vedle perly, věřte.
Ale nebyl by to Hank 3, kdyby vše ve správnou chvíli nerozrazil bláznivým splašeným boogie-blues popěvkem Troopers Hollar o naslouchání trablům svého psa. Energie je zpět. Opět vyjíždí tandem housle a lapsteel (Outlaw Convention) a klusající kontrabas. Ještě je tu před titulním songem obrátky postupně nabírající kokainové country s hostujícím Alanem Kingem a kohoutím kokrháním - tady už se pomalu chystáme na následující album.
Stylové. Shrnuto, sečteno, podtrženo - Ghost to a Ghost je nejpřístupnější ze čtyř alb vydaných Hankem Williamsem III dne 6. září 2011.
Druhé album kompletu Gutter Town je plné zvukových, atmosféru navozujících skladeb a motivů. Těch klasických, kterých jste si užili na Ghost to a Ghost je tu jen pár (Musha’s, Gutter Stomp, I’ll Save My Tears) . A když se vyloupnou, většinou jsou vystavěny na ne zrovna běžných základech - zvuky zvířat i analogově snímané ruchy prostoru, záhrobní mručení, řev, neidentifikovatelné táhlé tóny (něco mezi vyhulenou žábou, nahallovaným mnohavteřinovým zívnutím či vzdechy zvracejícího do komínové roury), startování motoru a vrzající skříň, rány odkudsi z hlubin, či vytí (Troopers Chaos - Hankův pes Trooper jako čestný host). Přesto to drží neuvěřitelně pohromadě. Vtáhne vás to. Ten chlápek to umí. Můžete si na sebe věšet česnek, jak chcete. Neutečete. Tahací harmonika, banjo, housle a kytara. A pak jsou tu opět klenoty. Tikajícím banjem omotaná I Promised, rytmicky se motající Move Them Songs, harmoniem opletená litanie Chaos Queen, či další hostovačka Toma Waitse, dupák Fadin’ Moon. To vše ukončeno mantrickým popěvkem With the Ship (opět Les Claypool).
Ale zpátky do města. Sice jsem si tu jednonohou krásku nevzal, ale ukázala mi pozice, na které bych vážně nepřišel a seznámila mne se svojí matkou, díky níž mám skvostnou kérku z obrácených křížů na levé holeni, stařík na zápraží mne naučil trefit peckou z třešně kohouta do levého oka, týpek s kontrabasem mi doporučil, že nejlépe zní struny napuštěné šedesátišestiprocentní lihovinou uchovávanou po dobu jedné generace v rakvi pod schody a průvodce Hank 3 mně zasvěceně ukázal zákoutí, která bych asi jinak míjel po hlavní silnici věčně. Až tam někdy zavítáte, najdete můj obličej někde v druhé řadě mezi širšími kořeny, ten zarostlej, s čapkou z králičích kůží, ten s výrazem cizince, dál naslouchajícího hlasu dehtových pražců. Až tam někdy zavítáte, můj obličej najdete na stěně rodokmenu upírů i vlků...
Komentáře