Ta, která zpívala s velkým úspěchem křesťanské písně až ke změně identity, ta, která v roli tiché vraždící ženy dala zabrat bouráku Johnu McClaneovi do třetice všeho smrtonosného, ta, kterou miloval talentovaný zastánce strašidelných kytar v country music T-Bone Burnett, ta, které pomáhal Peter Buck vystavět hudební hypnotické plochy z netradičně krátkých písní, ta, která hraje po malých klubech a takřka v utajení, ta, která právě vypustila do světa bez velkých výkřiků a reklamních kampaní dvanácté album. Nenápadná blondýnka s naprosto uhrančivým hlasem - Sam Phillips.
Nenápadné, křehké a silné. Ta tři slova mě napadají pokaždé, když Cameras in the Sky slyším. Mám pocit, že týdně je to tak třikrát a více. Vypěstovaný a dále posilovaný návyk. Zatraceně. Ta světlovláska si mne omotala už albem Martinis and Bikinis. Decentní aranže postavené na akustické kytaře a nakřáplém vyprávějícím hlase. Každý další albový zářez můj návyk jen posiloval a já si opakoval otázky typu, Proč ji nezná nikdo v okolí, Proč se o ní nepíše, Proč její songy nepřebírá zástup dychtivých interpretů... Štěstí, že alespoň lobbying jejího někdejšího manžela a ve velké míře spolutvůrce soundu přinesl nějaké to zadostiučinění - jeden zásek na společném projektu netlejícího Planta a slečny Krausové či několik noblesně složených soundtracků (Pret-a-porter, Gilmore Girls, Crazy Heart). Žije, tvoří a vystupuje bez větší pompy. Tak trochu v... číst dále
Ta, která zpívala s velkým úspěchem křesťanské písně až ke změně identity, ta, která v roli tiché vraždící ženy dala zabrat bouráku Johnu McClaneovi do třetice všeho smrtonosného, ta, kterou miloval talentovaný zastánce strašidelných kytar v country music T-Bone Burnett, ta, které pomáhal Peter Buck vystavět hudební hypnotické plochy z netradičně krátkých písní, ta, která hraje po malých klubech a takřka v utajení, ta, která právě vypustila do světa bez velkých výkřiků a reklamních kampaní dvanácté album. Nenápadná blondýnka s naprosto uhrančivým hlasem - Sam Phillips.
Nenápadné, křehké a silné. Ta tři slova mě napadají pokaždé, když Cameras in the Sky slyším. Mám pocit, že týdně je to tak třikrát a více. Vypěstovaný a dále posilovaný návyk. Zatraceně. Ta světlovláska si mne omotala už albem Martinis and Bikinis. Decentní aranže postavené na akustické kytaře a nakřáplém vyprávějícím hlase. Každý další albový zářez můj návyk jen posiloval a já si opakoval otázky typu, Proč ji nezná nikdo v okolí, Proč se o ní nepíše, Proč její songy nepřebírá zástup dychtivých interpretů... Štěstí, že alespoň lobbying jejího někdejšího manžela a ve velké míře spolutvůrce soundu přinesl nějaké to zadostiučinění - jeden zásek na společném projektu netlejícího Planta a slečny Krausové či několik noblesně složených soundtracků (Pret-a-porter, Gilmore Girls, Crazy Heart). Žije, tvoří a vystupuje bez větší pompy. Tak trochu v utajení. Možná je to dáno i skutečností, že od alba Fan Dance jsou její písně stále více prodchnuty temnotou a ponurostí všeho druhu. Což je případ i téhle desky. A rozhodně vydařené.
První typický rys. Cameras in the Sky je deska krátká, kolem třiceti minut. Rychle se vynořující a stejně rychle mízící písně, které vyznívají jako z jiného světa. Navazují přirozeně. Jako fotky v albu o deseti položkách. Fotky, dokonale zachycující moment, ducha okamžiku. Není třeba plýtvat dalším snímkem na stejnou událost. Úvodní minutová miniatura Tell Me. Ani na chvilku nemáte pocit zkratkovitosti. Vše potřebné je řečeno. Motiv zní v uších. Album začíná.
Druhý typický rys. Mollové tóniny a nakažlivě klenuté melodie. Tohle už se moc nenosí. Možná i proto máte stále pocit, že podobným způsobem psávala kdysi Carole King, že obdobný duch cloumal první polovinou 60. let. Ale Sam Phillips se nese v šeru, v mlze. Prý pop noir, píše na svých stránkách. Je to výstižné. Naprosto dokonalým příkladem je děsuplný country popěvek Little White Feet. Na počátku neidentifikovatelný zvuk prostoru, rozednění kdesi mezi poli daleko od lidí a dost možná odpoledne ve vedlejší uličce důvěrně známého města. Odtikávání kytary, pak mocný úder do plechu a rozostřený humbucker lubovky - zkrátka praskání větví či povalení holky na popelnice, následováno melodií jak od George „While My Guitar Gently Weeps“ Harrisona. Když náhle píseň po dvou minutách a půl skončí, vyloupne se volné pokračování v na stejné konstrukci vystavěné Hide Space. Na brouky si ostatně vzpomenete i u závěrečné So Glad You’re Here. Smyčce a motiv mezi dětskou ukolébavkou a osudovým motown hitem.
Třetí typický rys. Sound. Při písních jako je Cameras in the Sky či Happy Mediums si říkáte, jasně tohle je jak Aimee Mann. Jenže to by byl víc pop. Víc uhlazené aranže, zvuk nástrojů přátelštější pro rádia. Tady je ale vše jinak. Občas to zní, že je to nahráno na první dobrou v obýváku. A občas tomu tak opravdu je. Každopádně si Sam Phillips libuje v nenaondulovaných aranžích. Vlastně z jejich písní máte stejný pocit, jako z oné pohublé blondýnky s ostře řezanými rysy, sedící na stoličce kdesi v prodejně desek či knih, bez velkého aparátu a několikahlavého bandu. Spíš bluesová domácí zpěvačka z houpacího křesla na zaprášeném zápraží, než šlechtěná country woman v plstěném klobouku pod barevným lustrem. Miluje koláže, staré analogové záznamy, akustické hraní, zelené šaty a kytary Gretsch. Hudba je to nenápadná, křehká a silná.
Cameras in the Sky je kompaktní deska každým coulem. Notoričtí shuffle přehrávači audioknihoven ji zřejmě minou. Nemá cenu hledat v desítce písní nějaký vrchol. Trčí tu jen pás kopců, jenž budete vidět na horizontu a vryje se vám do paměti. Stylově kdesi mezi folkem, country a swingovým songwritingem. Dramata o akustické kytaře, občasném tremolu a gainu elektriky, nenápadných bicích a kontrabasu. Mnohdy je takřka neslyšíte, jen tušíte. V popředí je civilní nakřáplý hlas nenápadné čarodějky. Rozhodně jeden z vrcholů diskografie Sam Phillips.
Komentáře