Paul Simon - Still Crazy After All These Years

Třetí Simonova sólovka od rozchodu s Artem Garfunkelem přinesla vedle několika výrazných a dodnes živých hitů také jeden bonus pro fanoušky někdejšího dua. V písni My Little Town opět na chvíli stanuli Simon s Garfunkelem bok po boku a tesknící nostalgici v sobě mohli při poslechu jejich neopakovatelného dvojhlasu zažehnout jiskřičku naděje, že snad znovu zcelí zpřetrhaná pouta. Nestalo se. Oba písničkáři umístili song na svá aktuální alba a v dobrém své cesty opět rozdělili. Simonova sólová dráha ostatně takový reunion neměla zapotřebí. Po dvou vynikajících deskách je Still Crazy After All These Years minimálně stejně povedená, plná křehkých melodií a malebných aranžmá.

Simon se tentokrát příliš nerozhlíží za americkými humny a nechává se mocně inspirovat domácí písňovou tradicí. Ne ale tou zemitou z bavlníkových plantáží nebo zakouřených špeluněk, ale spíš tím, co se z kořenů později vydestilovalo do koncertních sálů nebo broadwayských muzikálů, a co je jeho subtilnímu naturelu také bližší. Éra, v níž vznikala náplň Velkého amerického zpěvníku se ozývá třeba v barvitých smyčcových a dechových aranžích písní Still Crazy After All These Years, My Little Town nebo Some Folks' Lives Roll Easy. Simonovo podání je ale prosté plytké uhlazenosti, patosu a pozlátka, jeho písničky jsou osobní a vřelé, což ještě víc vynikne v těch křehčích a instrumentálně štíhlejších jako jsou I Do It for Your Love či Night Game.

Z alba se vedle zmíněného duetu s Garfunkelem vylouply ještě minimálně tři nadčasové trvalky. Titulní píseň s nádhernou melodií a saxofonovým sólem Michaela Breckera otvírá album v nostalgickém duchu. Podstatně odlehčenějším, ironickým způsobem se Simon ve skladbě 50 Ways to Leave Your Lover (u nás ji svého času zpíval Pavel Bobek) vypořádává s čerstvým rozvodem. Písnička má decentní ale velmi chytlavý rytmický základ a sled akordů především ve verzích trochu připomíná některé pozdější Stingovy skladby (což by ve světle jejich současných společných koncertních aktivit mohlo být pobídkou k duetu).

Ještě svižnější jízdou je píseň Gone at Last v gospelovém stylu. Strhující sprinterské tempo určuje především basa a piáno, stylový kolorit dodává hostující soubor The Jessy Dixon Singers a fantastický sólový výkon zpěvačky Phoebe Snow. Ani zbytek desky ale není k zahození a obsahuje méně nápadné, ale rovněž krásné momenty a fórky, jako je třeba slide kytara v Have a Good Time zakončené krátkou free improvizací na saxofon.

Je to antistresové album pro chvíle klidu. Ať už jsou to okamžiky zadumaného přebývání se sebou samým nebo intimní chvilky s romanticky založenou osobou opačného pohlaví. Simonovy písničky do nich nevnesou tíživý splín, nýbrž lehkost a hravost. Tak jako vždy.