Lenka Dusilová je úkaz, který na české scéně asi těžko najde konkurenci. Nezařaditelná, svá, neustále hledá nové možnosti tvorby, přičemž nikdy dlouho neposedí na jednom místě. Zkoušela to s rockem, dostala se i do rádií, opřela se o jazz... a nikdy nepřišla o svou vlastní tvář. Dalo se tedy očekávat, že když po šesti letech oznámila nové sólové album (a tentokrát skutečně, na přebalu se nevyskytuje žádné jiné jméno, jen to její), půjde o velkou událost, ať už bude výsledek jakýkoliv.
Podzim přinesl hned několik výrazných tuzemských desek napříč žánry, namátkou jmenujme třeba studiový návrat Druhé trávy nebo dravé druhé album Povodí Ohře. A nyní k nim přibyla "Řeka". Nelehká, složitá nahrávka, která se vyhýbá jasného zaškatulkování, která ale plyne překvapivě hladce. Nemá výrazné hity (snad jen titulní skladbu by po patřičném zkrácení rozhlasový éter snesl), je pevně spojeným celkem, který chce být vnímán od začátku do konce, jako jeden říční proud se zákruty, tichým šumem i bouřícími místy.
Původně zamýšlený malý sólový projekt snad i trochu pod vlivem producenta Petra Ostrouchova (podílel se mimo jiné na úspěšném loňském počinu Vladimíra Mišíka "Jednou") nabobtnal do bohatě obsazené kolekce, která ale nepřišla o svou intimitu a křehkost. Spojila se na ní hodně pozoruhodná jména: za zmínku stojí zejména malíř zvukových krajin Aid Kid, který albu vtiskl nezaměnitelně ambientní ráz, dále... číst dále
Lenka Dusilová je úkaz, který na české scéně asi těžko najde konkurenci. Nezařaditelná, svá, neustále hledá nové možnosti tvorby, přičemž nikdy dlouho neposedí na jednom místě. Zkoušela to s rockem, dostala se i do rádií, opřela se o jazz... a nikdy nepřišla o svou vlastní tvář. Dalo se tedy očekávat, že když po šesti letech oznámila nové sólové album (a tentokrát skutečně, na přebalu se nevyskytuje žádné jiné jméno, jen to její), půjde o velkou událost, ať už bude výsledek jakýkoliv.
Podzim přinesl hned několik výrazných tuzemských desek napříč žánry, namátkou jmenujme třeba studiový návrat Druhé trávy nebo dravé druhé album Povodí Ohře. A nyní k nim přibyla "Řeka". Nelehká, složitá nahrávka, která se vyhýbá jasného zaškatulkování, která ale plyne překvapivě hladce. Nemá výrazné hity (snad jen titulní skladbu by po patřičném zkrácení rozhlasový éter snesl), je pevně spojeným celkem, který chce být vnímán od začátku do konce, jako jeden říční proud se zákruty, tichým šumem i bouřícími místy.
Původně zamýšlený malý sólový projekt snad i trochu pod vlivem producenta Petra Ostrouchova (podílel se mimo jiné na úspěšném loňském počinu Vladimíra Mišíka "Jednou") nabobtnal do bohatě obsazené kolekce, která ale nepřišla o svou intimitu a křehkost. Spojila se na ní hodně pozoruhodná jména: za zmínku stojí zejména malíř zvukových krajin Aid Kid, který albu vtiskl nezaměnitelně ambientní ráz, dále kupříkladu Beata Hlavenková, Concept Art Orchestra, jazzmani Marcel Bárta či Miloš Dvořáček. Žádný z nich není v roli hosta - snad jen Monika Načeva a Iva Bittová, s nimiž Dusilová koncertuje v rámci projektu Spolu - desku plně zaštiťuje jméno rodačky z Karlových Varů. Všichni pokorně slouží celku a dotvářejí celkový převelice barevný zvuk. Ten se pohybuje od abstraktních krajin přes dusavý rytmus až k místům, kde se melodie otevřou, vyklenou a objeví se třeba čistá kytara.
"Řeka" je proud, který se neomezuje nějakými žánrovými konvencemi. Slouží-li to celku, je to v pořádku. Zpěv tak často nepotřebuje slova, aby měl svou emocionální působivost, jindy v něm naopak promlouvají stylové inspirace folklórem ("Biale Konie"), dojde na rytmizovanou řeč ("Insomnia") nebo uvolněnou recitaci - působivý text "Panenka Maria: Sádrové lepidlo", který Dusilová převzala ze sbírky polské básnířky Małgorzaty Lebdy. Vše je dokonale přirozené, nic nepůsobí jako samoúčelná manýra.
Na textech se vedle hlavní autorky podíleli i Martin Evžen Kyšperský (Květy), Dorota Barová nebo Jakub König (Zvíře jménem Podzim), v několika případech se jedná o zhudebněné básně. Je v nich samota, strach, ale i zvláštní něha. "Řeka" je velmi ženské album, nasycené emocemi, pocitové v tom, jak pracuje se slovy a obrazy. Není příběhem, konkrétním vyprávěním, ale pečlivě komponovaným obrazem, sevřenou hudební básní.
Plavba po téhle řece není jednoduchá, má řadu náročných míst. Od posluchače vyžaduje účast i odvahu oddat se jeho abstraktním plochám a vnitřnímu rytmu slov. Přesto ale fantasticky plyne - právě jako ta voda, bez přechodů, přestávek. Bohatě se ale odmění. Je to silná deska. Lepší už u nás letos dost možná nevznikne.
12.11.2020 - 17:01 | David Bátor
Nové album Lenky Dusilové má více vrstev, tónů a odstínů jako skutečná řeka protékající krajem. Někde se potkáme a souzníme. Jinde vůbec ne. A tak to je i v životě. Úžasné album. 90%
11.11.2020 - 12:17 | Mr. KK
Lidé, kterým se toto líbí
Je to poctivá práce o tom žádná - Ale!!! Můj problém je že mi povšechně chybí silnější, výraznější rytmický motiv - nejlépe udělaný lidskou rukou a ne algorytmem nebo podle něj a taktéž absence silné melodie (ne ovšem hloupé a vlezlé) Příliš se zaobírá atmosférou, zvukem a efekty (soundesign) na úkor hudby jako takové. Navíc je všude spousta smutku, melancholie a takové zvláštní mlhy a přemítavosti. Málo hudby která Vás nebude uspávat a nejlépe Vám vrazí pár facek a kopne přitom do dveří ... nemusí jít zrovna o žádné "hoblování prken" spíše "chlupy v pozoru". Má to za mě dvě vyjímky - Řeka (silná melodie) a Insomnia. Ty dle mého názoru vystupují z celku. Na naší scéně je to ale samozřejmě nadprůměr - je to tvorba kde silně cítíte osobní angažovanost, i když na mě osobně působí určitým chladem... Možná časem ještě něco vystoupí - to je u autorů jako je Lenka D. nabíledni. Nechám uzrát ve spíži a občas nakouknu s nožíkem - hezky plátek po plátku... 6 celá pět...