Police - Outlandos d'Amour

S nástupem skupiny The Police na rušné novovlnné kolbiště se to má trochu jako s naším Pražským výběrem. Hudebně jinak značně odlišné soubory spojuje určitý oportunismus, s jakým využili právě populárního trendu. Vzhledem k výsledkům, který v obou případech tento krok přinesl, jim to ale můžeme s klidem odpustit. Podobně jako Kocáb či Pavlíček se i členové britského tria rekrutovali z instrumentálně zdatného plusmínus jazzrockového světa, čímž se naprosto lišili od většiny muzikantů punkové generace, která zdůrazňovala osvěžující funkci hudebního diletantismu.

Gordon Sumner alias Sting, Andy Summers a Stewart Copeland také už nějaký ten rok nebyli teenagery, Summersovi bylo dokonce v roce vydání debutu šestatřicet let, což je v punkovém kontextu věk až skandální. Nicméně všem třem učarovala údernost a energie nové britské hudby natolik, že dobrovolně opustili svět instrumentální zaumnosti a dlouhých jamů a s ohromnou chutí se pustili do psaní jednoduchých popových písniček s punkovým drivem. Jenže zručnost a zkušenosti se samy jen tak někam nevypaří, a tak se v jejich rukou i tahle zdánlivě triviální disciplína změnila v líheň nesmírně nápaditých songů, stejně chytlavých, jako důmyslných.

Prvotina Outlandos d'Amour obsahuje ještě jeden důležitý inspirační zdroj, který kapelu neopustil ani na dalších deskách, a tím je reggae. The Police nebyli zdaleka prvními britskými hudebníky, kteří jamajské rytmy natírali na bílo, ale to, s jakou elegancí a samozřejmostí je zabudovali do písní So Lonely, Can't Stand Losing You nebo Masoko Tanga, do značné míry udalo směr. Pro vývoj bílého reggae zásadní moment. Ne náhodou se z prvních dvou jmenovaných skladeb staly evergreeny, okouzlující bezprostřednosti ale The Police dosahují i ve chvíli, kdy si hrají na pankáče. Dravé smrště Next to You, Peanuts a Truth Hits Everybody kují novovlnné železo z té agresivnější strany, ale se stejnou nenuceností a šarmem. Že ani svou jazzovou průpravu trojice úplně nevymazala, dokazuje neprávem přehlížená Hole in My Life.

Až příliš obyčejná Born in the 50's a anekdotická Be My Girl – Sally (rozverná kombinace Stingova popěvku a Summersovy lechtivé básničky o nafukovací panně) jsou na vině, že v závěru jede album tak trochu na volnoběh, instrumentální Masoko Tanga, čerpající vedle reggae i z afrických prazdrojů, ale dojem vylepšuje. A do plného výčtu samozřejmě zbývá slavná Roxanne, písnička o pařížské prostitutce poháněná typickými odsekávanými beglajty Andyho Summerse až ke strhujícímu refrénu.

Texty na Outlandos d'Amour ještě nedosahují poetické vyzrálosti Stingových pozdějších období, ale skutečnost, že jsou spíše ve vleku hudební dychtivosti tria, celkovému dojmu vůbec neškodí. Stručnost a srozumitelnost jsou vlastnosti, které tohle album jen šlechtí, protože jdou ruku v ruce s mimořádnou skladatelskou invencí. Prosím, možná jsou The Police v nové vlně vetřelci, ale naparazitují zákeřně na její momentální atraktivitě, nýbrž zcela spontánně ji obohacují.