Krucipüsk od vydání legendárního alba "Druide!" a ještě docela zdařilého "Ahoj" plodili ne úplně oslnivé počiny. Zejména poslední "Boombay" nesnesl ani to nejvstřícnější měřítko a nahrávka patřila spíše k tomu horšímu, co na české scéně roku 2013 vyšlo. To kulatá novinka "Tintili vantili" je návrat k elitě. Sice se nejedná o přelomový počin, ale jedenáctistopá kolekce dokáže zaujmout a je zní cítit nová energie a slušná zásoba nápadů.
Pravdou je, že pár momentů připomíná i tu stinnější stránku severočeské party. Zejména po textové stránce jdou někdy až příliš na ruku kabátovským fanouškům a na místo přemýšlivých textů, které Hajíček psát rozhodně umí, připravili i některé vyloženě hloupé. Takový refrén "Herrgottu" si rozhodně mohli odpustit: "Tak si tam seděj, do židlí prděj, okolo melou, melou, prdlajs věděj". Forma kritiky politiků je skutečně nešťastná až primitivní a spíš by šla čekat od nějaké agro-punkové regionální kapely než od jedné z hvězd tuzemského rocku.
Texty na "Tintili vantili" (hovorový název pro peníze) se oproti jiným počinům Krucipüsků opírají do společnosti. Zmizela mytologická témata, exkurze do historie i abstraktní metaforické filosofování, namísto toho se Krucipüsk opírají do současného dění a nasraně ho kritizují. Zřejmě se tak snaží získat pozornost fanoušků na úkor současné nestabilní době. Na tom není určitě nic špatného, jen - jak už byl zmíněno výše - by to... číst dále
Krucipüsk od vydání legendárního alba "Druide!" a ještě docela zdařilého "Ahoj" plodili ne úplně oslnivé počiny. Zejména poslední "Boombay" nesnesl ani to nejvstřícnější měřítko a nahrávka patřila spíše k tomu horšímu, co na české scéně roku 2013 vyšlo. To kulatá novinka "Tintili vantili" je návrat k elitě. Sice se nejedná o přelomový počin, ale jedenáctistopá kolekce dokáže zaujmout a je zní cítit nová energie a slušná zásoba nápadů.
Pravdou je, že pár momentů připomíná i tu stinnější stránku severočeské party. Zejména po textové stránce jdou někdy až příliš na ruku kabátovským fanouškům a na místo přemýšlivých textů, které Hajíček psát rozhodně umí, připravili i některé vyloženě hloupé. Takový refrén "Herrgottu" si rozhodně mohli odpustit: "Tak si tam seděj, do židlí prděj, okolo melou, melou, prdlajs věděj". Forma kritiky politiků je skutečně nešťastná až primitivní a spíš by šla čekat od nějaké agro-punkové regionální kapely než od jedné z hvězd tuzemského rocku.
Texty na "Tintili vantili" (hovorový název pro peníze) se oproti jiným počinům Krucipüsků opírají do společnosti. Zmizela mytologická témata, exkurze do historie i abstraktní metaforické filosofování, namísto toho se Krucipüsk opírají do současného dění a nasraně ho kritizují. Zřejmě se tak snaží získat pozornost fanoušků na úkor současné nestabilní době. Na tom není určitě nic špatného, jen - jak už byl zmíněno výše - by to nemuselo být vždy předneseno tak prvoplánově.
Hudebně je novinka daleko nápaditější. Ubyly podivnosti typu "Jelen" a "Kotě", strašících na minulé řadovce "Boombay", či "Hit" a "Balada o krásném stewardovi" na té ještě starší "Rodinnej diktát". Snad jen předposlední "Pohodex" se k nim nebezpečně přibližuje, ale pořád má určitý vtip a rapující Hájíček není naštěstí úplně mimo. I když minutu či dvě na stopáži písně muzikanti ubrat mohli.
Překvapením jsou skoro metalové skladby "Aeronehet" a "Čest práci". Zejména druhá uvedená je díky syrovým kytarovým riffům skutečně zdařilá a na koncertech bude mít nepochybně drtivou sílu. Hardrocková lahůdka je pak "Bohoslužba" i s povedeným textem a působivým Hajíčkovo vokálem. Jo, takhle kdyby to fungovalo u Krucipüsků standardně, byla by to paráda. "La Muerte" zase připomíná úplné začátky skupiny, kdy do své hudby míchali i trochu funky. Za zmínku pak ještě stojí titulní závěrečná "Tintili vantili" s hospodským třísestrovským úvodem, která se však v půli zlomí v pořádný nářez s jasným sdělením: "Člověče na chvílí, kašli na tintili, tintili vantili. Lásku to zabíjí a život pomíjí."
Desátá deska Krucipüsk není bezchybná, ale srovnáme-li ji s poslední přibližně desetiletou produkcí formace, jednoznačně z ní vychází vítězně. "Tintili vantili" mají šťávu a mají co říct. Hajíček a jeho parta neblouzní v kruhu nad nesmyslnými experimenty a jdou na rockovou dřeň. Konečně se také usadili v místech, kde jim to sluší nejvíce a opřeli se pořádně do kytar, ze kterých rachotí jeden zdařilý riff za druhým. Z kapely je navíc opět slyšet naštvanost, agrese a má zase pořádný koule jako kdysi. Ještě kdyby zvážila některé texty, bylo by to úplná pohádka.
Komentáře