Metallica - 72 seasons

"Dvaasedmdesát ročních období tvoří prvních osmnáct let života, kdy se formuje naše pravá či falešná identita. Je to doba, během které nám rodiče řeknou, kdo jsme, je to doba, kdy se můžeme zaškatulkovat. Myslím, že neustálé zkoumání tohoto základního modelu a jeho dopad na současné vnímání světa jsou zajímavé. Mnohé z našich dospělých postojů jsou rekonstrukcí zážitků z mládí nebo reakcí na ně. Jsou z nás buď vězňové vlastního dětství, anebo se vymaníme z pout." Těmito slovy vysvětlil název nového alba zpěvák a kytarista James Hetfield.

Stav před každou studiovkou od kalifornských kdysi thrashových velikánů se rovná stavu pohotovosti a myšlenkových manévrů. Metallicu můžete buď bezmezně milovat, nebo ignorovat, či jen váhavě pokrčit rameny jako vyjádření nerozhodného: Uvidíme co z nich ještě vypadne. Osobně jsem si v životě prošel všemi třemi fázemi a momentálně jsem v té pochybovačné.

Pokud si chcete koupit novou desku Metalliky, v našem shopu ji najdete v několika různých verzích, včetně balíčků s tričky. A doplnit si samozřejmě můžete i diskografii či šatník spoustami merche!

Této legendě nelze upřít hudební zásluhy zejména v osmdesátkách a částečně na počátku let devadesátých. Nutno podotknout, že je velmi sympatické, že muzikanti dál tvoří a leccos nového svým fanoušků nabídnou. Naživo je to stále válec, co dokáže přitáhnout miliony věrných. Jejich koncerty jsou zkrátka zážitkem.

Je tu však jedno ALE. Co na tom, že se vrátili zpět ke svému agresivním stylu, když to za posledních patnáct let skladatelsky a kompozičně není ono a stále jaksi zaostávají za svými nejlepšími nahrávkami? Mohou James Hetfield, Lars Ulrich, Kirk Hammet a Robert Trujillo po dvaačtyřiceti letech na scéně přijít ještě s něčím neotřelým?

Jaká tedy novinka "72 Seasons" vlastně je? Nebudu chodit kolem horké kaše - především je opět příliš dlouhá. Což je jeden z kamenů úrazů a hned za ním ruku v ruce následuje další v podobě oné (ne)invence. Přepálená stopáž totiž dává vyniknout jisté skladatelské prázdnotě. Neslyšených hudebních motivů a postupů aby posluchač pohledal. Ale když si dáte tu práci a nenecháte se zválcovat jistou monotónností díla, najdete.

Kde jsou ty časy, kdy Metallice stačila na vyřčení všeho zásadního plocha kolem padesáti minut? Do dvanácti skladeb při stopáži sedmasedmdesáti minut se v tomto případě bohužel (musím podotknout - opět) vkrádá pocit marnosti a zejména pocit: Sakra, chlapi, to už jste někdy natočili!

Aniž by člověk chtěl nějak snižovat kvality tohoto kalifornského kvarteta, je třeba se zamyslet nad tím, zda bylo potřeba vydávat porci muziky, jež zabere dva vinyly. Historickou optikou lze dokázat, že jen velmi malé procento takových dvojalb se stalo skutečnými bestsellery a následně obdivovanými klenoty. Obávám se, že pokud mezi nimi vůbec je nějaké metalové, nikoli progresivně metalové, nebude jich věru mnoho.

Což jen potvrzuje fakt, že v minulosti platilo (a dovolím si říct, že by to mělo platit i dnes, pokud nebereme nosič jen jako nějaký formát na přenesení čehokoli), že k tomu je nutný materiál dostatečně silný a propracovaný, nikoli - jako zde - upracovaný. Zdá se, že cédéčkový nešvar zveřejnit vše bez producentských nůžek pokračuje. Posluchač to přece unese a hlavně zaplatí.

© Tim SaccentiKolekce přitom nezačíná vůbec zle. Titulní singlovka, která však už při prvním poslechu připomínala cosi ze šest let starého předchůdce, upoutá na první dobrou. Celkové lze na nové studiovce nejčastěji vystopovat ozvěny právě z "Hardwired..." či "Death Magnetic". Ale budiž, thrashový základ a kvapíkové tempo skladbě prospívají. (Vydané singly se obecně zdají být nejsilnějšími položkami z tracklistu a jistě je budeme slýchávat naživo.)

Tradičně silná je počáteční zhruba třetina desky, zbytek pak začíná být monotónní a splývá v jeden celek. Kirkova sóla jsou už dopředu rozpoznatelná, hned víte, jakým směrem se budou odvíjet, a tudíž chybí moment překvapení. Na druhou stranu je nutno říci, že krom zmíněních singlů se tu občas najde panenský ostrůvek, který zalahodí uchu - například "You Must Burn" s typickým valivým hutným riffem a až sabbathovskou atmosférou nebo závěrečná, příjemně komplikovaná "Inamorata".

Zastavil bych se u písně "Screeming Suicide". Zde je možné zaslechnout známý sólový riff od Deep Purple ("Speed King"). Těžko říci, zda se tam objevil jaksi svévolně, nebo je to úmysl a určitá pocta. Ovšem v následující "Sleepwalk My Life Away" je inspirace daleko zřejmější. Skupina totiž vykrádá sama sebe. Uvedená kompozice je jen jinak zahraná "Enter Sandman" ze slavného černého alba. A takových okamžiků se tu najde vícero, včetně podobně vystavěných bridgů, přechodů mezi slokou a refrénem, a dokonce i některé pěvecké linky posluchači připomenou leccos ze slavné minulosti.

Ale abych jen nehanil. James Hetfield je na "72 Seasons" ve vrcholné pěvecké formě. Jeho vokál zní intonačně jistě a pevně. Místy si dovolí předvést krom běžného pěveckého projevu i mnohé nerockerské finesy. Překvapí i kompozičně nezvyklé vložené linky vícehlasů v refrénech. Jeden z vokálů ve zmíněné "You Must Burn" mimochodem patří basáku Trujillovi.

Metallica má vlastně stále sílu a razanci. Je patřičně tvrdá, místy i rychlá, sem tam i zathrashuje. Larsovy bicí jsou prostě, ať si říká kdo chce co chce, pro tuhle partu signifikantní a ženou jeho kolegy vpřed. Kapela nejčastěji zní tak nějak motorbreth metalově s jistým punkovým odérem nasranosti. Zvuk je skutečně hutný a nezvykle čistý - do studia se podařilo přenést jistou živelnost ze živých vystoupení. Ale co naplat, když schází invence a polovina songů přináší už slyšené v natahované stopáži.

Rád bych též vyzdvihl obal, který je navržen v netradičně pozitivních žlutých barvách, které zde stahují do temnoty spálené věci běžně používané dětmi a teenagery. Vše jde ruku v ruce se sžíravými Hetfieldovými texty. Leckdy hodně obraznými verši se autor odkazuje na onu dobu formování osobnosti mladého člověka a reakcí na okolní svět.

Ani nevíte, jak moc rád bych napsal: "Konečně se mistři Hetfield s Ulrichem za podpory Hammetta našli a podařilo se jim stvořit další svatý grál v podobě nových nápadů, ze kterých si fanoušci konečně doslova sednou na prdel!" Ale i při troše vůle a vší té lásce k této skupině to z objektivních příčin udělat nemohu. Prostě to tam není.

Co naplat, že je kolekce profesionálně a řemeslně odmakaná, je z ní cítit ona zdravá agresivita, když jako celek působí, jako by Metallica na ten svůj kdys těžkotonážní kovový válec namontovala automatickou převodovku a přepnula na autopilota? Skladby tak nějak plynou, místy zvláštně drhnou a v uchu nenechávají nic, co by vás po několika posleších donutilo se k nim znovu vracet.

V mém případě jsem se k nim opakovaně vracel spíš z pocitu výčitek, zda jsem něco nepřeslechl a zbytečně to album nesepsul. A to je asi to nejhorší. Z mnoha poslechů převládá pocit, že předchozí řadovka, i přes veškeré výhrady, je přece jen o chlup lepší.

Metallica si už nemá co dokazovat. Cení se však snaha potěšit své věrné novými nahrávkami. Nicméně i nadále platí fakt, že své nejlepší desky už natočila. "72 Seasons" není žádný průšvih, jen se v rámci její diskografie zařadí k tomu mírně lepšímu průměru.

Nic nového a převratného se nekoná. Kalifornští mě svým počinem nevrátili do první škatulky - bezmezně milujících -, zároveň je však kvůli novince nebudu odmítat či hejtit. Zůstanu v té prostřední množině a čekat dál na dalšího "Vládce loutek", který bude ctít ono okřídlené "V jednoduchosti je krása" a který bude propracovaný. Nikoliv upracovaný.

Plzeňská banda Coda kdysi složila píseň "Napůl" a já bych jejím textem parafrázoval hodnocení tohoto díla. Všechno je to tak zas nějak napůl. Přísným okem průměr, uchem a srdcem fanouška mezi 6 a 7. Takže jen lepší šestka.