Je to jako procházet se nějakým bájným světem, který není tak úplně bezpečný ani srozumitelný, snad trochu podobný přízračné Férii z románu Jonathan Strange & pan Norrell, plné přeludů a zákeřných elfů. Cocteau Twins si stvořili vlastní snovou realitu, v níž neplatí běžná pravidla a pro vstřícně naladěného posluchače je beznadějnou ale sladkou pastí. Zatímco na předchozí desce Head Over Heels skupina přesekávala poslední lana poutající ji ke gothic rockové hroudě, album Treasure už svobodně pluje sférami nespoutané imaginace a její let nemůže ohrozit ani poněkud hřmotné nazvučení bicího automatu.
K ústřední patnerské dvojici Elizabeth Fraser a Robin Guthrie se mezitím připojil baskytarista Simon Raymonde (podílel se už na vzniku hitu Pearly-Dewdrops' Drops, který o několik měsíců dříve dobyl britskou nezávislou hitparádu) a poskytl tak Guthriemu prostor soustředit se na ještě důkladnější propracování svých tajuplných kytarových textur. Ty jsou díky nejrůznějším efektům ještě zajímavější a proměnlivější než v minulosti. V některých případech dokonce zvukově suplují syntezátory, jako třeba v pohádkovém menuetu Beatrix nebo ve skladbě Cicely, kde se rozpouštějí ve zneklidňujícím feedbacku.
Ten pravý "poklad" ale samozřejmě spočívá v hrdle Elizabeth Fraser, z něhož tryskají vpravdě magické vokální linky, které jsou melodicky neobyčejné, chytlavé i tajuplné, líbezné i trochu strašidelné jako nějaká vílí rozpočítadla.... číst dále
Je to jako procházet se nějakým bájným světem, který není tak úplně bezpečný ani srozumitelný, snad trochu podobný přízračné Férii z románu Jonathan Strange & pan Norrell, plné přeludů a zákeřných elfů. Cocteau Twins si stvořili vlastní snovou realitu, v níž neplatí běžná pravidla a pro vstřícně naladěného posluchače je beznadějnou ale sladkou pastí. Zatímco na předchozí desce Head Over Heels skupina přesekávala poslední lana poutající ji ke gothic rockové hroudě, album Treasure už svobodně pluje sférami nespoutané imaginace a její let nemůže ohrozit ani poněkud hřmotné nazvučení bicího automatu.
K ústřední patnerské dvojici Elizabeth Fraser a Robin Guthrie se mezitím připojil baskytarista Simon Raymonde (podílel se už na vzniku hitu Pearly-Dewdrops' Drops, který o několik měsíců dříve dobyl britskou nezávislou hitparádu) a poskytl tak Guthriemu prostor soustředit se na ještě důkladnější propracování svých tajuplných kytarových textur. Ty jsou díky nejrůznějším efektům ještě zajímavější a proměnlivější než v minulosti. V některých případech dokonce zvukově suplují syntezátory, jako třeba v pohádkovém menuetu Beatrix nebo ve skladbě Cicely, kde se rozpouštějí ve zneklidňujícím feedbacku.
Ten pravý "poklad" ale samozřejmě spočívá v hrdle Elizabeth Fraser, z něhož tryskají vpravdě magické vokální linky, které jsou melodicky neobyčejné, chytlavé i tajuplné, líbezné i trochu strašidelné jako nějaká vílí rozpočítadla. Skladby Ivo, Lorelei, Aloysius nebo závěrečná majestátní Donimo jsou spíš jen náhodně vybrané příklady. I písně, které prostupují hutnější nebo agresivnější zvukové stěny (Persephone, Amelia, Cicely), hlas Elizabeth zcela ovládne a dokáže uhranout i pouhým šepotem (Otterley).
Verbální svět Cocteau Twins už se rovněž ocitá mimo racionální výklady. Elizabeth Fraser si pohrává se slovy jako s mýdlovými bublinami, mazlí se se zvukem veršů jako "Peep-bo, peachblow, Pandora, pompadour" (píseň Ivo, jejíž název odkazuje na jméno majitele vydavatelské firmy 4AD Iva Watts-Russella) nebo "Fava validio validia / Fish-fish food-fish food-fish" (Pandora (for Cindy)). Okouzleně vplétá do textů exotická jména skutečných i mýtických osob a míst, s carrollovskou fantazií buduje bláznivé hříčky založené třeba na výpůjčkách z japonštiny (Donimo). A i když by to celé mohlo vyznít jako samoúčelná póza, v případě Cocteau Twins tomu tak není. V jejich omamné směsi dětské hravosti a tajemna, romantiky a znepokojujícího absurdna je cítit podobnou ryzí oddanost bezbřehé obrazotvornosti, podobné mrazení, jaké můžeme zakusit právě v Alenčiných krajích divů.
12.03.2019 - 5:31 | strom-z
Lidé, kterým se toto líbí
nejzásadnější album Cocteau Twins a jedno z nejdůležitějších alb osmdesátek. posun od prvních desek dost neuvěřitelnej a jakkoli žeru jejich pozdější tvorbu, vlastně už to nikdy nebylo takhle progresivní.
Ivo + Lorelei je naprosto dokonalý otevírací kombo, krom nich je velkou klasikou Pandora a závěrečná Donimo - jak u CT jinak - naprosto famózní závěr.