Časy, kdy Rolling Stones patřili k předním vlajkonošům rockové evoluce, byly v roce 1983 dávno pryč. Stali se mezitím institucí, od níž se očekává určitý standard a naopak poptávka po změnách je čím dál menší. Oba tvůrčí tahouni – Mick Jagger a Keith Richards – se k této skutečnosti stavěli každý po svém. Zatímco ambiciózní a podnikavý Jagger se s odstavením kapely mimo progresivní hudební trendy nehodlal jen tak smířit, konzervativnějšímu Richardsovi stačilo ke štěstí jeho milované blues a rock and roll. Z toho pocházející třenice mezi nimi se táhly daleko do minulosti, ale právě počátkem osmdesátých let, kdy dozvuky punku, nové vlny a diska převrátily rockový svět vzhůru nohama, vzkypěly nebývalou silou. Roztržka, která v této dekádě málem Rolling Stones pohřbila, se dramaticky vyhrotila právě při nahrávání alba Undercover.
Naštěstí v sobě oba kohouti našli dost profesionality aby toho z jejich škorpení do kvality nahrávky proniklo co nejméně. Undercover patří mezi ty položky z kapelní diskografie, které nejsou nejcitovanější, ale můžeme je bez uzardění prohlásit za solidní a ještě přidat spokojené pokývnutí hlavou. Všechno se zdá být na svém místě, většina písní má tah a jiskru, ze skupiny vyzařuje kolektivní duch, přestože vytvořit tenhle dojem muselo dát asi hodně práce. Pokud se v něčem projevuje napětí mezi Glimmer Twins, pak jedině v nesourodosti repertoáru. Není těžké označit songy, v nichž Jagger prosadil své... číst dále
Časy, kdy Rolling Stones patřili k předním vlajkonošům rockové evoluce, byly v roce 1983 dávno pryč. Stali se mezitím institucí, od níž se očekává určitý standard a naopak poptávka po změnách je čím dál menší. Oba tvůrčí tahouni – Mick Jagger a Keith Richards – se k této skutečnosti stavěli každý po svém. Zatímco ambiciózní a podnikavý Jagger se s odstavením kapely mimo progresivní hudební trendy nehodlal jen tak smířit, konzervativnějšímu Richardsovi stačilo ke štěstí jeho milované blues a rock and roll. Z toho pocházející třenice mezi nimi se táhly daleko do minulosti, ale právě počátkem osmdesátých let, kdy dozvuky punku, nové vlny a diska převrátily rockový svět vzhůru nohama, vzkypěly nebývalou silou. Roztržka, která v této dekádě málem Rolling Stones pohřbila, se dramaticky vyhrotila právě při nahrávání alba Undercover.
Naštěstí v sobě oba kohouti našli dost profesionality aby toho z jejich škorpení do kvality nahrávky proniklo co nejméně. Undercover patří mezi ty položky z kapelní diskografie, které nejsou nejcitovanější, ale můžeme je bez uzardění prohlásit za solidní a ještě přidat spokojené pokývnutí hlavou. Všechno se zdá být na svém místě, většina písní má tah a jiskru, ze skupiny vyzařuje kolektivní duch, přestože vytvořit tenhle dojem muselo dát asi hodně práce. Pokud se v něčem projevuje napětí mezi Glimmer Twins, pak jedině v nesourodosti repertoáru. Není těžké označit songy, v nichž Jagger prosadil své modernistické spády, nicméně těch není nijak mnoho a rozhodně nepřekračují mez, jakou Rolling Stones atakovali už dříve, na podobně stylově rozkročených deskách Emotional Rescue a především Black and Blue.
Dobové tance v podobě funku a nové vlny ovlivnily hned úvodní hitovku Undercover of the Night, ještě silněji pak šestiminutovou Too Much Blood, píseň Feel On Baby se pro změnu nese v duchu reggae. Obě teritoria ale kapela v minulosti osahávala už několikrát, takže vlastně o žádný velký progres nejde a skladby rozvíjející osvědčený model jsou navíc v jasné většině. Z nich se nejvíce povedla She Was Hot, kousek, který by určitě neudělal ostudu ani na takové Exile on Main Street. Šťavnatý je i závěr alba v podobě svižných písní Too Tough, All the Way Down a It Must Be Hell, jejíž kytarový riff vykazuje až podezřelou příbuznost s ústředním motivem pozdějšího hitu Michaela Jacksona Black or White.
Že se nakonec nejedná o žádné dramatické vybočení ze zaběhlých pořádků, dokazuje i soupiska hostujících muzikantů, v níž se znovu objevuje saxofonista David Sanborn (jeho sólo oživuje jinak poněkud mdlý autorský příspěvek Ronnieho Wooda Pretty Beat Up) nebo stálý klávesista a vlastně neoficiální člen kapely Ian Stewart. Čerstvou posilou je jeho nástrojový kolega Chuck Leavell se zkušenostmi od Dr. Johna nebo Allman Brothers Band a správný jamajský „švunk“ v písni Feel On Baby obstaralo osvědčené rytmické duo Sly & Robbie. Spolehlivá, zkušená parta. A album podle toho zní, ačkoli rozhádaná autorská dvojice s ním těžko mohla být spokojená, protože ani jeden z nich si plně neprosadil svou. A musela přijít ještě tišší domácnost a trucovité sólové desky, aby Jagger s Richardsem pochopili, že právě když o sebe jejich ega neúprosně křešou, létají ty správné jiskry.
Komentáře