Čím to, že i když styl a zvuk skupiny Tindersticks za dvě dekády prošel jen minimálními změnami, stále jsou schopni přijít s čerstvě znějící deskou, která dokazuje, že melancholie má nekonečně mnoho odstínů? Po pětiletém mlčení, z něhož se skupina vynořila bez tří původních členů, začala psát v roce 2008 novou kapitolu albem The Hungry Saw a o dva roky později plynule navázala právě kolekcí Falling Down a Mountain. Osiřelou trojici Stuart A. Staples, David Boulter a Neil Fraser na něm doplňuje už podruhé baskytarista Dan McKinna (v případě instrumentálky Hubbards Hill se představuje i jako autor) a v premiéře bubeník Earl Harvin. Důležitými pomocníky jsou ale i dechař Terry Edwards táhnoucí to s kapelou už od prvního alba a irský kytarista David Kitt, který přispěl v některých písních i vokálem.
V projevu kapely ani tentokrát k žádnému ostrému předělu nedošlo. Tindersticks proplouvají svým vlastním časoprostorem, sezónní vlny ani snahy o nějaký formální progres se jich netýkají. A je to dobře, protože na tom svém soukromém písečku mají stále dost fantazie, aby se jejich křehké písňové stavby nepodobaly jedna druhé. Přesto z alba Falling Down a Mountain vyzařuje do jisté míry výzkumná, tvůrčí atmosféra, která se odráží v různorodosti materiálu, jeho nálad i temp. Z téhle rušné dílny ale nevycházejí jen nějaké skici nebo nedodělky, každá z písniček je dotaženým malým skvostem s vybroušenými detaily.
Album otevírá titulní... číst dále
Čím to, že i když styl a zvuk skupiny Tindersticks za dvě dekády prošel jen minimálními změnami, stále jsou schopni přijít s čerstvě znějící deskou, která dokazuje, že melancholie má nekonečně mnoho odstínů? Po pětiletém mlčení, z něhož se skupina vynořila bez tří původních členů, začala psát v roce 2008 novou kapitolu albem The Hungry Saw a o dva roky později plynule navázala právě kolekcí Falling Down a Mountain. Osiřelou trojici Stuart A. Staples, David Boulter a Neil Fraser na něm doplňuje už podruhé baskytarista Dan McKinna (v případě instrumentálky Hubbards Hill se představuje i jako autor) a v premiéře bubeník Earl Harvin. Důležitými pomocníky jsou ale i dechař Terry Edwards táhnoucí to s kapelou už od prvního alba a irský kytarista David Kitt, který přispěl v některých písních i vokálem.
V projevu kapely ani tentokrát k žádnému ostrému předělu nedošlo. Tindersticks proplouvají svým vlastním časoprostorem, sezónní vlny ani snahy o nějaký formální progres se jich netýkají. A je to dobře, protože na tom svém soukromém písečku mají stále dost fantazie, aby se jejich křehké písňové stavby nepodobaly jedna druhé. Přesto z alba Falling Down a Mountain vyzařuje do jisté míry výzkumná, tvůrčí atmosféra, která se odráží v různorodosti materiálu, jeho nálad i temp. Z téhle rušné dílny ale nevycházejí jen nějaké skici nebo nedodělky, každá z písniček je dotaženým malým skvostem s vybroušenými detaily.
Album otevírá titulní skladba, potemnělý, skoro přízračný najazzlý růženec rozrytý disonantními škrábanci (trubka Terryho Edwardse). Následuje pro Tindersticks typičtější poloha, pomalu plynoucí něžná smuténka Keep You Beautiful, jeden z mých soukromých vrcholů, a hned nato, jakoby skupina chtěla už zkraje vykolíkovat svůj výrazový rozptyl, přijde relativně svižná Harmony Around My Table. Tady se Tindersticks nacházejí jen krůček od stvoření obecně přijatelného pop songu, ale právě ten krůček, plný zasmušilé melancholie, má pro zachování jejich jedinečnosti zásadní význam,
Variabilnost neopouští album ani v dalších skladbách. Křehký Staplesův duet s kanadskou písničkářkou Mary Margaret O'Hara, nazvaný Peanuts, střídá westernová odpichovka She Rode Me Down se stylovou flétnou, Hubbards Hill nás vrací do hlubokých tůní splínu, z nichž se snaží prodrat Edwardsova křídlovka, atmosféru opět rozhýbe energicky podupávající Black Smoke a rovněž výrazně kytarová No Place So Alone. Klavírně-pěvecké nokturno Factory Girls s mimořádně přilnavou melodií posléze posílí celá základní sestava a na závěr tu máme ještě jednu instrumentálku. Zatímco ale Hubbards Hill byla klasickou jednosměrnou etudkou, Piano Music je mnohem dramatičtější a dějovější, a to i díky masivnějšímu zapojení smyčcové sekce.
Co se týče právě velkorysých smyčcových a dechových aranží, které byly doménou Tindersticks v dobách, kdy je konstruoval Dickon Hinchliffe, celkově jich po jeho odchodu ubylo, a když už na ně dojde, jsou o poznání střídmější. Hudba tak dostává důvěrnější tón, vůni zkušebny, kde se to všechno rodilo. Z desky je znát, že Tindersticks ty jejich sladké chmury pořád baví, že nepřešívají jeden a ten samý kostým. Pokud se o kapele po dvaceti letech existence dá říct, že má stále budoucnost, je to vzácné a obdivuhodné.
Komentáře