Vladimír Merta - P.S.

Písničkáři šafránovské generace představovali vesměs umělecky jasně vyhraněné osobnosti. Nepsali písničky na míru kotlíkářskému davu, jako leckteří z jejich následovníků v 80. letech. Těžko si také představit, jak portovní publikum sborově zpívá texty Vlasty Třešňáka nebo Dagmar Andrtové. To samé platí o Vladimíru Mertovi.

Jeho písně nezdomácněly u táboráků, na to byly příliš hudebně komplikované a básnicky nejednoznačné. Právě proto ale přežily, na rozdíl od všech těch „odvážných“ častušek lochotínských bardů. Ovšem jestliže většina Mertových textů měla k explicitnímu napadání režimu daleko, neznamenalo to, že by snad u zdejších vydavatelských „žab na prameni“ měl na růžích ustláno. Bolševikovi k odmítnutí obvykle stačilo, že „tomu nerozumí a bůhví, co si tam ideově váhavá mládež najde“, a kromě toho měli všichni ze sdružení Šafrán stigma podvratných živlů. Mertu sice státní moc z republiky nevyštvala jako Třešňáka či Hutku, ale vydání jediné LP desky za dvacet let lze u tak originálního muzikanta považovat za stejně odsouzeníhodnou šikanu.

Snad u vědomí toho, že se podobná příležitost dlouho nemusí opakovat, vybral Merta na album P.S. skutečně silné písně. Pro komické hříčky, které v jeho repertoáru rovněž figurovaly ale nebyly jeho nejsilnější stránkou, tu naštěstí není místo. Album ovšem není ani přespříliš vážné, najdou se tu písně s rozmarnější lyrikou jako Staré dopisy, Mezi dvěma dopisy nebo Internát. Těžištěm jsou ale zadumané reflexe zaplněné bohatou a těžko rozšifrovatelnou obrazností, v čele s Astrologem, pro mě nejpůsobivější skladbou desky. Myšlenková a poetická bujnost a neproniknutelnost (někdy snad až barokní těžkopádnost) je ovšem vlastní všem Mertovým polohám. Ne vždy s takovým jazykovým holedbáním se úplně souzním, ale schopnost vytvářet nečekaná spojení a obrazy mu upřít nemohu.

Merta už v době, kdy folkař u nás stále představoval solitéra s kytarou, tušil, že co utáhne bezprostřední komunikace na koncertě, může znít z nahrávky chudě. Proto na P.S. sezval i několik hostů (mimo jiné Emil Viklický na cembalo, Jan Hrubý na housle či Vladimír Padrůněk s baskytarou), kteří mu pomohli písničky aranžérsky zahustit a ozvláštnit. Sám se prezentuje jako zručný a hravý multiinstrumentalista (vedle kytary různé dechové i perkusivní nástroje), takže album je zvukově velmi barevné. Nejbohatšího aranžmá se dostalo výborné skladbě Začouzené sklíčko, kterou bicí, baskytara a dechy posunují až do folkrockových teritorií. Není pochyb, že se tady Mertovi velmi hodily zkušenosti z hraní v legendární jamovací partě Čundrgrunt neboli ČDG. Když v polovině 90. let přišli Nohavica, Plíhal nebo Janoušek za velkého ohlasu s aranžérsky opulentnějšími nahrávkami, trochu se zapomínalo, že Merta už podobné postupy vyzkoušel dávno před nimi.

Přitom instrumentální dodatky pro něho určitě nejsou nutností. Jeho kytarová hra, brilantní, nespoutaně hýřivá a improvizující, dokáže sama o sobě upoutat. Vykazuje stejné opojení vlastními možnostmi (s logicky stejným nebezpečím přetížení) jako Mertova slova. O to víc je obdivuhodné, že Merta jako bytostně sólový hráč dokázal na desku vpustit i týmového ducha. S pomocí doprovodých muzikantů, ale také třeba naší první „producentské“ hvězdy Hynka Žalčíka se mu tak podařilo natočit jedno ze zásadních alb našeho předlistopadového folku.