Smrt jako umělecké dílo - projekty Davida Bowieho byly povětšinou dotaženy do konce, ale ten poslední, koncipovaný jako rozloučení s pozemským životem, patří k těm nejpůsobivějším. A také nejbolestivějším. Vyrovnat se s faktem, že tahle legenda tady již s námi není, je těžké. Bolest nezmírní ani novinkové album "Blackstar", při jehož poslechu vás po 10. lednu nemůže nemrazit v zádech. Loučení je cítit v každé notě, v textech, doprovodných vizuálech (vždyť už obal sám o sobě vypadá, jako kdyby sám umělec vyvěsil černou vlajku). A přesto snad nikomu z těch, kteří se k albu dostali před oním nešťastným dnem, tahle spojitost nedošla. Rozhodně to nechtěl nikdo připustit, zvláště když ještě na "The Next Day" David prohlašoval "Jsem tady, ještě úplně neumírám." Na "Blackstar" už zpívá jinak: "Něco se stalo v den, kdy zemřel..." Nestává se zrovna často, že by si rocková hvězda napsala vlastní requiem.
Mimo smrti samotné zůstává největším překvapením právě finální nahrávka. Nostalgie, sentiment a patos zůstaly stranou, i když bychom mu tyto neduhy nejspíše odpustili. Bowie ale přišel s nahrávkou, jež opět potvrdila jeho schopnost neustále se posouvat a zkoušet nové věci. Žánrově se "Blackstar" pohybuje někde na rozmezí avantgardního jazzu a experimentálního rocku. A nutno uznat, že pro Bowieho, vyrovnávajícího se se smrtelností, vytváří tato poloha velice důvěryhodný doprovod. Celkově nahrávka působí náročně, je potřeba ji... číst dále
Smrt jako umělecké dílo - projekty Davida Bowieho byly povětšinou dotaženy do konce, ale ten poslední, koncipovaný jako rozloučení s pozemským životem, patří k těm nejpůsobivějším. A také nejbolestivějším. Vyrovnat se s faktem, že tahle legenda tady již s námi není, je těžké. Bolest nezmírní ani novinkové album "Blackstar", při jehož poslechu vás po 10. lednu nemůže nemrazit v zádech. Loučení je cítit v každé notě, v textech, doprovodných vizuálech (vždyť už obal sám o sobě vypadá, jako kdyby sám umělec vyvěsil černou vlajku). A přesto snad nikomu z těch, kteří se k albu dostali před oním nešťastným dnem, tahle spojitost nedošla. Rozhodně to nechtěl nikdo připustit, zvláště když ještě na "The Next Day" David prohlašoval "Jsem tady, ještě úplně neumírám." Na "Blackstar" už zpívá jinak: "Něco se stalo v den, kdy zemřel..." Nestává se zrovna často, že by si rocková hvězda napsala vlastní requiem.
Mimo smrti samotné zůstává největším překvapením právě finální nahrávka. Nostalgie, sentiment a patos zůstaly stranou, i když bychom mu tyto neduhy nejspíše odpustili. Bowie ale přišel s nahrávkou, jež opět potvrdila jeho schopnost neustále se posouvat a zkoušet nové věci. Žánrově se "Blackstar" pohybuje někde na rozmezí avantgardního jazzu a experimentálního rocku. A nutno uznat, že pro Bowieho, vyrovnávajícího se se smrtelností, vytváří tato poloha velice důvěryhodný doprovod. Celkově nahrávka působí náročně, je potřeba ji poslouchat opakovaně, protože teprve poté se začne otevírat posluchači. To byl ale určitě záměr. Ne náhodou se obklopil o několik generací mladšími jazzovými muzikanty, s nimiž měl možnost vytvořit opravdové hudební dobrodružství. Třešničkou na dortu je pak přítomnost Jamese Murphyho z LCD Soundsystem, který dodal rytmiku ke skladbám "Sue (Or In A Season Of Crime)" a "Girl Loves Me".
Desku otevírá již zmíněná téměř desetiminutová titulní kompozice, v níž se zpěvákovi společně s producentem Tonym Viscontim (jehož ústy víceméně Bowie v posledních letech promlouval) podařilo dát dohromady prvky ze Scotta Walkera, jazztroniky, Aleistera Crowleyho, Bartóka a Friedricha Nietzscheho a vytvořit spojení, které je stejně tak vyzývavě avantgardní jako pastvou pro uši i oči (vezmeme-li v potaz skvělé video). "Blackstar" je óda na tenkou hranici mezi přežitím a zánikem. Připomíná nám, jak nepatrné světlo uprostřed tmy může poskytnout naději pro ty, co se ztratili. V podobném duchu pokračuje i zbytek alba.
Ten je stejně dobrodružný a ambiciózní. Skladba "'Tis A Pity She Was A Whore" si vypůjčuje název z divadelní hry ze 17. století od Johna Forda a představuje vojáka z první světové války prohrávajícího bitvu pohlaví mimo zákopy. Je plná hravých protimluvů jako "Človeče, praštila mě jako chlápek" a vpřed ji táhnou perkuse se saxofonem, který zní více punkově než téměř cokoliv, co sám nahrál během své proto-punkové glam éry (tady si jej nádherně vystřihl Donny McCaslin). "Girl Loves Me" ukazuje Bowieho zálibu v jazyce - v tomto případě se inspiroval u Anthonyho Burgesse a jeho "Mechanického pomeranče", od nějž si vypůjčuje slang Nadsat, jenž kombinuje s Polari slangem z londýnské čtvrti Soho a výsledkem je celkem rozpustilá věc s hořkým podtextem ("Kam se kurva podělo pondělí?").
"Sue (Or In A Season Of Crime)" zní úplně jinak než originální mix, jenž se objevil na poslední kompilaci "Nothing Has Changed". Je agresivnější, má mnohem temnější atmosféru a divočejší uspořádání. Ona prohlašovaná inspirace v Kendricku Lamarovi či Death Grips vlastně najednou dává smysl. Navíc se ukazuje, že Bowieho ani po letech neopustila záliba v elektronické hudbě.
Ve skladbách "Lazarus", "Dollar Days" a "I Can't Give Everything Away" je pak snad nejvíce slyšet Bowieho odcházení. První z této trojce dostala působivý obrazový doprovod, který mnohé naznačuje. Slova samotná jako by přímo pojednávala o jeho zákeřné nemoci. Dnes již víme, co má zpěvák na myslí, když zpívá "Podívej se nahoru, jsem v nebi/Mám jizvy, které nejsou vidět" nebo "Podívej se sem/nemám už co ztratit". V závěru ale zní vyrovnaně: "Budu volný, jako modrý pták". "Dollar Days" je svěží krásná balada postavena především na klavíru a akustické kytaře a najdeme v ní známý retro-modernismus, jak jej prezentoval například ve skladbách "Drive-In Saturday", "Sons Of The Silent Age" a "Slow Burn". Závěrečnou "I Can't Give Everything Away" lze brát jako poslední zpověď. Bowie se v ní přiznává, že se vždy snažil držet soukromý život sám pro sebe, nikoliv pro umělecké účely. Jenže i když nám nemohl dát vše, dal nám toho i tak sakra hodně.
"Blackstar" je možná finální nahrávkou, posledním rozloučením nemocného člověka, ale také albem umělce, který i v těch nejtěžších chvílích měl neuvěřitelnou energii, o níž si některé mladší ročníky mohou nechat jen snít. Je nahrávkou opravdové ikony, legendy, nefalšované rockové hvězdy. Je poučením pro nás všechny, že nikdy nemusíme přestat růst, můžeme stále zkoumat nové věci, a to až úplně do posledního vydechnutí. Je tím nejstylovějším rozloučením, které bude rezonovat ještě dlouho po jeho odchodu a jako takové si zaslouží vaši pozornost. Album roku už v lednu? Dost možná. Děkujeme vám za všechno, pane Bowie!
16.08.2020 - 14:14 | Meca76
„Blackstar“ rastie na pulzujúcich, nepokojných jazzových základoch. Nechýbajú skreslené gitary, jemná elektronika, veľmi umne a decentne pridané orchestrálne aranžmány a nad tým všetkým Bowieho civilný vokálny prejav.
Bowie opäť raz nahral album, ktorý nepripomína nič z jeho minulosti. A znovu to urobil bez toho, aby zároveň popieral svoje doterajšie kreatívne počiny...
10.10.2019 - 10:17 | Acid3P
O albume Blackstar už bolo napísané všetko. Napriek tomu si dovolím dodať, že toto je jednoznačne najlepší album, ktorý v tomto desaťročí vznikol. Ultimátna encyklopédia hudobnej geniality. Vážme si, že sme mali možnosť žiť v časoch Davida Bowieho.
08.01.2016 - 22:46 | petrhrudka
Lidé, kterým se toto líbí
Zaujme elektronicko-jazzová muzika. Záchvěvy drum and bassu. Elektronická psychedelie, ale jaksi postaru, bez přehnaných a přeprodukovaných efektů. Jeho přístupu by se mnozí producenti mohli učit. První titulní skladba ve své desetiminutové stopáži naprosto uhrane. A pokračuje. Nepolevuje. Je to prostě skvělé (přičemž hodnotím jako "úžasné" se špetkou dilematu, proč tomu nedat plnou známku) od začátku do konce. Sedm písní a čtyřicet minut. A nevím, jestli je správné řešit, jak moc to je přístupné mainstreamovému posluchači. Nebo posluchači Davida Bowieho. Kdo je jeho posluchač?
David Bowie dokázal, že je černá hvězda a natočil jednu z nejlepších desek letošního roku, kterou si můžete poslechnout dokola a dokola a nepřestane vás nudit a neoposlouchá se. Škoda, že si jeho počínání neužijeme (neužijete) naživo.