Oneohtrix Point Never - Garden of Delete

„To zní jako hudba, kterou bych nejraději skopl ze schodů.“ nebo „Ten chlap měl být spíš malíř, zní to jako zvracení na plátno, a kdyby malíř byl, každý by to bral jako umění.“ Jen některé z reakcí, které jsem si od svého okolí při poslechu novinky amerického producenta Oneohtrix Point Never s určitým pochopením musel vyslechnout. Pravdou je, že proniknout do mysli Daniela Lopatina je náročný úkol a platilo to s každou jeho deskou. S novinku Garden of Delete to tak ale být nemělo, v rozhovorech ji označoval za jednu ze svých nepřístupnějších. To měla umocnit i tajemná promo kampaň, které dominovala postava vetřelce jménem Ezra, neúspěšně se pokoušejícího stát se člověkem a začlenit se do společnosti. Jeho příběh ostatně reflektuje střípky z Lopatinova mládí – typického outsidera s pupínky na tváři a frustrací v srdci. Frustrace se na Garden of Delete odráží především v pro Lopatina netypickém agresivním zvuku, který na novince ústí v místy až extrémní kombinaci těch nejtvrdších elektronických žánrů, byť pořád ctí i atmosférický ambient. Nemá však smysl na Garden of Delete hledat výraznější vodítko nebo stéblo, kterého se při poslechu chytnout. I když deska nabídne pár popovějších momentů v podobě Animals nebo Sticky Drama, je nahrávka především výrazem a shlukem Lopatinových emocí, bez řádu a pravidelnosti. A když už se přeci jen chytnete, Lopatin vás další zběsilou změnou rytmu s radostí svede z cesty. I přesto je na Garden of Delete něco, co na první poslech celkem nepochopitelné zpovědi introverta v Kristových letech dává punc líbivosti. Ezrův příběh je vlastně příběhem každého z nás a Lopatinovi se kupodivu skutečně povedlo vetknout nepravděpodobné kombinaci šílené hudební kompozice a dojemného příběhu opomíjeného mimozemšťana pravdivost a upřímnost. I v těch nejvyhrocenějších momentech jsem byl s Ezrou, a i když jsem mu ne vždy rozuměl, věděl jsem, že máme alespoň něco málo společného.Garden of Delete rozhodně není nahrávkou pro každého, podobně jako náročnější jazz nebo vážná hudba. Nad čím jeden odmítavě a s nepochopením ohrne nos, další bez pochyb zbožňuje. Já zůstal, podobně jako sám Ezra, někde na pomezí.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #56.