Disturbed - Immortalized

Úspěch Američanů Disturbed započatý debutem z roku 2000 byl mimořádný. Každá jejich deska se prodávala navzdory hudební krizi velmi nadprůměrně a jejich koncerty byly dlouho dopředu vyprodány. I když největší úspěch zažili s debutem "The Sickness", také díky následujícím slušným počinům dokázali dál přiživovat ohromný zájem fanoušků z celého světa a pomalu si budovat pověst nejzářivějších hvězd rock-metalové scény. Jenže přišel rok 2012 a muzikanti vyhlásili pauzu.

Uběhly tři roky a Disturbed jsou zpět s šestou deskou "Immortalized". Metalově vzhlížející přebal, drsné promo fotky, renomovaný producent a úderný singl "The Vengeful One" s výborným animovaným videoklipem naznačil, že ve stáji Disturbed se nic nemění a dál se bude bojovat o nejvyšší kvalitativní příčky. Vše je ale trochu jinak. Novinka "Immortalized" totiž zavání docela slušným průšvihem.

Proč? Kromě již zmiňovaného výtečného singlu "The Vengeful One" a titulního songu "Immortalized" na desce nenajdete jedinou skladbu, která by tisíckrát nepřipomínala písně z jejich předchozích desek. Ke všemu novinka klame drze tělem. Drsná image je totiž tak vše co kapelu v současnosti spojuje s metalem, kterým se Disturbed při obhajování své tvorby tolik ohání. Ano, rychlé kytarové riffy sice jednotlivé písně mají, jenže když je doprovází zvuk jak z poslední desky Kelly Clarkson, tak je něco špatně. Některé songy mají tendenci spadnout až někam do diskotékového tempa s hodně strašidelnou rytmikou jako v případě "You're Mine" a "Never Wrong".

Ani překvapující zařazení coververze Simona & Garfunkela "The Sound Of Silence" skupině kredit zrovna nezvyšuje. Nic proti folk-rockovému uskupení, ale samotné zpracování je pochybně bezkrevné, a proto naprosto zbytečné. Nejvíce iritující na celé desce je právě pasování se mezi metalové formace, přičemž většina písní zní jako trochu popuzenější Nickelback.

Texty se orientují, jak je ostatně v poslední době tolik populární, na problematiku korupce a zkaženosti společnosti, na to jak jsou politici špatní, lidi konzumní a tak dál, však víte. Ani z tohoto hlediska to zkrátka není žádné terno, o originalitě nemluvě. Je překvapující, že producent stojící za úspěchy mnoha rockových a metalových interpretů, vtiskl nahrávce tak plochou a monotónní podobu, jež by slušela spíš americkým country-popovým interpretům než rock-metalové bandě. Jednotlivé stopy na desce jsou bez opravdu bedlivého poslechu nesmírně těžko rozpoznatelné a neustálý přísun podobných riffů, fádního zpěvu (ne však po kvalitativní stránce - David je stále ve famózní formě) a nezajímavého zvuku je až otravný. Tentokrát to těmto americkým hvězdám opravdu nevyšlo.