Talentovaná islandská umělkyně zasvětila svůj život hudbě už jako teenager, kdy se pro ni osudovou stala klaviatura. Na piano se soustředila během studií skladby a jako členka indie-folkové formace Seabear, kuráž k tomu vydat se na sólovou kariéru však v sobě hledala poměrně dlouho a kdo ví, jestli by se k ní odhodlala nebýt impulsu Thomase Morra, ředitele berlínského labelu Morr Music, na jehož popud vzniklo zpěvaččino vůbec první EP s názvem "Theatre Island".
Prvotina Sóley byla komorní nahrávkou, na níž se zpěvačka a skladatelka obklopila akustickými nástroji v popředí s klavírními motivy. Od vydání debutu uplynulo pět let a mladá, křehce působící žena během nich díky intenzivnímu koncertování a také mateřství získala větší sebevědomí. To se promítlo i do charakteru její druhé dlouhohrající nahrávky "Ask The Deep", na níž jde hrdá Islanďanka až na dřeň svého minimalistického písničkářství.
Vzhledem k tomu, že se Sóley zbytečně neupíná na melodie coby vůdčí prvek, ale upřednostňuje budování nálady, album působí mnohem více jako jeden pevně semknutý celek než deset svébytných písní. Tu a tam se do popředí prořízne dravý zvuk elektrické kytary nebo se na posluchače snese jemný déšť úhozů klavíru, jen málokdy však jednotlivé nástroje vybočí ze svých doprovodných rolí, utvářejících v souhrnu jednu mrazivě chladnou mozaiku, ve které má nově klíčové místo také elektronika. Kdybychom měli co do činění s delším... číst dále
Talentovaná islandská umělkyně zasvětila svůj život hudbě už jako teenager, kdy se pro ni osudovou stala klaviatura. Na piano se soustředila během studií skladby a jako členka indie-folkové formace Seabear, kuráž k tomu vydat se na sólovou kariéru však v sobě hledala poměrně dlouho a kdo ví, jestli by se k ní odhodlala nebýt impulsu Thomase Morra, ředitele berlínského labelu Morr Music, na jehož popud vzniklo zpěvaččino vůbec první EP s názvem "Theatre Island".
Prvotina Sóley byla komorní nahrávkou, na níž se zpěvačka a skladatelka obklopila akustickými nástroji v popředí s klavírními motivy. Od vydání debutu uplynulo pět let a mladá, křehce působící žena během nich díky intenzivnímu koncertování a také mateřství získala větší sebevědomí. To se promítlo i do charakteru její druhé dlouhohrající nahrávky "Ask The Deep", na níž jde hrdá Islanďanka až na dřeň svého minimalistického písničkářství.
Vzhledem k tomu, že se Sóley zbytečně neupíná na melodie coby vůdčí prvek, ale upřednostňuje budování nálady, album působí mnohem více jako jeden pevně semknutý celek než deset svébytných písní. Tu a tam se do popředí prořízne dravý zvuk elektrické kytary nebo se na posluchače snese jemný déšť úhozů klavíru, jen málokdy však jednotlivé nástroje vybočí ze svých doprovodných rolí, utvářejících v souhrnu jednu mrazivě chladnou mozaiku, ve které má nově klíčové místo také elektronika. Kdybychom měli co do činění s delším hracím časem, osudným úskalím tracklistu by se mohla stát stejnorodost jeho tempa i atmosféry, z úměrných třiceti šesti minut, které nikam nechvátají ani se zbytečně nevlečou, však dokáže uhájit své místo každý tón.
Celé album charakterizuje zvláštní tenze, kterou asi nejvýstižněji popsal server The Line Of Best, když novinku přirovnal k vřelému obětí v náruči kostlivce. Způsob, jakým se nad pochmurnou hudební krajinou alba nese vlídný hlas zpěvačky, introspektivním způsobem líčící téměř hororové legendy, je unikátní i v širším kontextu severské pop music, pro níž se tuze sladké vokály stávají rozpoznávací značkou a občas mohou působit jako nepříjemné klišé.
I když je Sóley ve svých kompozicích velice úsporná, místy možná až příliš, nelze ji podezřívat z úzkoprsosti. V její dosavadní tvorbě je patrný neustálý vývoj kupředu. S elektronikou se naučila pracovat mimořádně citlivě, dosahuje pomocí ní magicky vzdušného a organického soundu, a stejně tak účelně nakládá i s instrumentální složkou. Jestliže tedy z prvního většího otrkávání se syntezátory vzniklo dílko kvalit "Ask The Deep", nepřekvapilo by, pokud se teprve příští album pro Sóley stalo průlomové.
Komentáře