Zní to jako pohádka se šťastným koncem. Pětka vcelku obyčejných teenagerů z anglického Manchesteru je vybrána šikovným managerem Nigelem Martinem-Smithem, aby vytvořili po vzoru amerických New Kids On The Block první britský boyband. Uspěje a z mladíků se takřka přes noc stávají hvězdy. A ne tak ledajaké. Jen málo umělců dokázalo se šesti singly po sobě jít na první místo anglické singlové hitparády. Take That to dokázali a k šesti přidali ještě další čtyři. Každá správná pohádka má ale část, ve které nutně musí dojít ke krizi. V tomto případě to bylo vykopnutí rebelujícího člena Robbieho Williamse a následný rozpad. Rebel Robbie se krátko poté stává evropským králem popu, čemuž ostatní členové skoro deset let jen nečině přihlížejí (samozřejmě tam jsou nějaké sólové pokusy, ale ne moc úspěšné) až se nakonec rozhodnou to dát dohromady a znovu začnou dobývat hitparády. Toliko historie.
Přiznejme si, že pravda je asi taková: Robbie nepotřebuje Take That a Take That nepotřebují Robbieho. Obě tělesa jsou natolik úspěšná, že by se jedno bez druhého klidně obešlo. Každopádně nemusíte být géniové, abyste si spočítali, že spojit tohle dohromady je absolutní sázka na jistotu. O tom žádná. Nemá cenu zkoumat, jaké přesné důvody vedly k tomu, že si Robbie padl do náruče s lídrem kapely Garym. Jestli to je opravdu přátelství, nebo ne, nakonec není vůbec podstatné.
Jenomže ať budete k albu "Progress" přistupovat jakkoliv, po jeho... číst dále
Zní to jako pohádka se šťastným koncem. Pětka vcelku obyčejných teenagerů z anglického Manchesteru je vybrána šikovným managerem Nigelem Martinem-Smithem, aby vytvořili po vzoru amerických New Kids On The Block první britský boyband. Uspěje a z mladíků se takřka přes noc stávají hvězdy. A ne tak ledajaké. Jen málo umělců dokázalo se šesti singly po sobě jít na první místo anglické singlové hitparády. Take That to dokázali a k šesti přidali ještě další čtyři. Každá správná pohádka má ale část, ve které nutně musí dojít ke krizi. V tomto případě to bylo vykopnutí rebelujícího člena Robbieho Williamse a následný rozpad. Rebel Robbie se krátko poté stává evropským králem popu, čemuž ostatní členové skoro deset let jen nečině přihlížejí (samozřejmě tam jsou nějaké sólové pokusy, ale ne moc úspěšné) až se nakonec rozhodnou to dát dohromady a znovu začnou dobývat hitparády. Toliko historie.
Přiznejme si, že pravda je asi taková: Robbie nepotřebuje Take That a Take That nepotřebují Robbieho. Obě tělesa jsou natolik úspěšná, že by se jedno bez druhého klidně obešlo. Každopádně nemusíte být géniové, abyste si spočítali, že spojit tohle dohromady je absolutní sázka na jistotu. O tom žádná. Nemá cenu zkoumat, jaké přesné důvody vedly k tomu, že si Robbie padl do náruče s lídrem kapely Garym. Jestli to je opravdu přátelství, nebo ne, nakonec není vůbec podstatné.
Jenomže ať budete k albu "Progress" přistupovat jakkoliv, po jeho poslechu vám musí trochu poklesnout čelist. Nahrávka totiž patří snad k tomu nejlepšímu, co kdy jakákoliv boybandová kapela vytvořila. Ta jistota, že se deska bude prodávat jenom proto, že na přebalu bude název Take That, rozvázala všem členům ruce, a tak natočili hodně dobrodružnou nahrávku (a vynechejme drby o tom, že původně chtěli měnit jméno kapely na The English).
Na rovinu. Nejde o nějaké šílené experimenty, ale o kvalitní moderní pop, který, ač si bere inspirace od jiných umělců, si zachovává svou tvář, kterou mu vtiskují především Robbie, Mark Owen a Gary Barlow. Ale Jason Orange a Howard Donald zde taky mají svůj podíl. Společným úsilím se jim podařilo posunout hudebně natolik, že album "Progress" můžeme označit jako jejich "Achtung Baby".
Asi nejpřekvapivějším zjištěním je fakt, že nejvíce hudebních nápadů na albu je od Garyho, protože od něj by asi tolik elektroniky nikdo nečekal. Otázkou je, zda by album bylo tak dobré i bez Robbieho. Odpověď je jasná: nebylo! Gary potřeboval ten jeho uličnický projev. Nejvíce je to slyšet ve skladbě "Wait", jejíž začátek napovídá, že půjde o tuctovou baladu, nakonec se ovšem úvod zlomí do beatu, za který by se nemusela stydět ani Robyn. A do toho polo-zpívá polo-rapuje Robbie a vy musíte uznat, že zpívat to kdokoliv jiný, tak to zkrátka nebude ono.
Největší palba alba je bez debaty "Kidz". Ve skladbě, kde Muse potkávají Pet Shop Boys, má hlavní slovo Mark Owen a refrén "There will be trouble when the kids come out", patří snad k tomu nejlepšímu co takhle pětka/čtyřka vytvořila. Klasičtější poloha Take That se objevuje pouze v úvodní "The Flood" a ve skoro závěrečné "Eight Letters", ale obě písně i tak zastiňují většinu skladeb z předchozího alba "The Circus" (které se opravdu moc nepovedlo).
Doteď jsem chválil, ale na albu se najde i pár míst, které album trochu srážejí. Především je to Howardem zpívaná "Affirmation". Tomu, že není žádný extra zpěvák, bohužel nepomáhá ani to, že tahle skladba je dost nevýrazná a klidně ji mohli dát někam na b stranu singlu. Taky mám trochu problém se skladbou "Pretty Things", která sice není úplně nezajímavá, ale po čase mi začala lézt na nervy. Co naopak nechápu, je skrytí Jasonovy "Flowerbed" na konec "Eight Letters". Ta skladba je natolik skvělá, že měla mít na albu regulérní místo.
Nebudu vám tvrdit a přesvědčovat vás, že je "Progress" nejlepší popové album roku, ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co se letos vytvořilo a stojí za poslech. Nejvyšší plus celého projektu je v tom, že se zastavily diskuze o tom, jestli se Robbie měl vrátit do Take That, nebo ne, ale řeší se samotné album a jeho "nový sound", který má z části na svědomí producent Stuart Price (kterého osobně rád nemám, ale v tomto případě překvapil). A pokud to má znamenat začátek nové éry Take That, tak se určitě máme ještě na co těšit.
Komentáře