Anglický song-writing čerpající inspiraci od nejlepších kapel rockové historie. Nahráno pod vedením Joshe Hommeho. Deset songů, z nichž kterýkoliv vás může chytit a nepustit, skvělé texty. Dejte těmhle hochům šanci, ikdyž jsou možná mladší než vy.
Zestárnul jsem. Poznal jsem to, když jsem si uvědomil, že už nejsem nadšený z každé nové hudební senzace. Dřív jsem hltal každou novou kapelu, sledoval trendy, blogy, časopisy, dnes se spíš hrabu v historii. Nadšení vystřídala skepse. Mimochodem, vyrostl jsem na „indie“ kytarovkách, a pokud jste starší ročník než 1990 a vaše skepse přišla před tou tsunami způsobenou Is This It?, Arctic Monkeys vás zřejmě úplně minuli a máte je jen za další přiblblou kapelu v zástupu za The Strokes. Tou ale ve skutečnosti nejsou. Už s druhou deskou udělali velký krok jinam a na své třetí desce, té o které teď čtete, je už z nich úplně jiná kapela.
Že jsou Arctic Monkeys výjimeční, si myslí i Josh Homme, protože jejich dřívější tvorba ho oslovila natolik, že pozval kapelu k sobě do studia a stal se producentem jejich třetí desky. Monkeys udělali nečekaně tvrdou, vyspělou, rockovou desku. Pořád mají neuvěřitelný talent psát skvělé písničky. Žádné hopsačky jako Fluorescent Adolescent, ale opravdu silné, melancholické písně, které mají třetí rozměr. Crying Lightning je grower.
Homme vnutil svým svěřencům vidinu svého zvráceného humoru (ve Fire and Thud by měla zpívat i Alison Mosshart, ale zpívá tam asi... číst dále
Anglický song-writing čerpající inspiraci od nejlepších kapel rockové historie. Nahráno pod vedením Joshe Hommeho. Deset songů, z nichž kterýkoliv vás může chytit a nepustit, skvělé texty. Dejte těmhle hochům šanci, ikdyž jsou možná mladší než vy.
Zestárnul jsem. Poznal jsem to, když jsem si uvědomil, že už nejsem nadšený z každé nové hudební senzace. Dřív jsem hltal každou novou kapelu, sledoval trendy, blogy, časopisy, dnes se spíš hrabu v historii. Nadšení vystřídala skepse. Mimochodem, vyrostl jsem na „indie“ kytarovkách, a pokud jste starší ročník než 1990 a vaše skepse přišla před tou tsunami způsobenou Is This It?, Arctic Monkeys vás zřejmě úplně minuli a máte je jen za další přiblblou kapelu v zástupu za The Strokes. Tou ale ve skutečnosti nejsou. Už s druhou deskou udělali velký krok jinam a na své třetí desce, té o které teď čtete, je už z nich úplně jiná kapela.
Že jsou Arctic Monkeys výjimeční, si myslí i Josh Homme, protože jejich dřívější tvorba ho oslovila natolik, že pozval kapelu k sobě do studia a stal se producentem jejich třetí desky. Monkeys udělali nečekaně tvrdou, vyspělou, rockovou desku. Pořád mají neuvěřitelný talent psát skvělé písničky. Žádné hopsačky jako Fluorescent Adolescent, ale opravdu silné, melancholické písně, které mají třetí rozměr. Crying Lightning je grower.
Homme vnutil svým svěřencům vidinu svého zvráceného humoru (ve Fire and Thud by měla zpívat i Alison Mosshart, ale zpívá tam asi jako Julian Casablancas zpívá v Sick Sick Sick od QOTSA) a vysněného žánru, robot rocku. Paradoxně nejvíc se mu přiblížil jako producent právě na Humbugu. Pretty Visitors, Potion Approaching a úplně nejvíc v Dangerous Animal, to je 100% robot rock. Tohle jsou vůbec ty nejtvrdší věci, co kdy Monkeys nahráli, a Homme je vyhnal až někam k hard či stoner rocku. Kdo by to byl kdy řekl?
Dřív se říkalo, že opravdu dobrá kapela se pozná podle kvality b-sides. To bylo první, co mě napadlo, když jsem poslouchal první singl Crying Lightning. Která další kapela by si mohla dovolit udělat z I Haven’t Got My Strange béčko, když navíc druhý hlas zpívá Josh Homme? A následující cover Red Right Hand od The Bad Seeds… nepíšu, že cover je lepší, ale je stejně dobrý?
Za zmínku stojí i instrumentální stránka desky. Sám velký Homme řekl, že Matt Helders je nejlepší bubeník rock’n’rollu a to už má váhu. Je pravda, že Helders se v tom bubnování vyloženě vyžívá. Že Nick O’Malley umí hrát na basu více prsty, je taky zřejmé po prvním songu. Obvykle na hráčskou zručnost vůbec nehledím, tady je však tak neuvěřitelně do uší bijící rozdíl mezi alby, že si nemůžu pomoct. Těžko věřit, že za tři roky se dokázali tak posunout hudebně, instrumentálně i intelektuálně.
Skvělá věc na Humbugu je ta, že si jí znepřátelili tak polovinu své fanouškovské základny tvořené náctiletými adolescenty v obuvi Converse s kloboučky alá Pete Doherty, kteří se dožadovali druhého debutu. Pro ně je tu, jinak příjemné osvěžení při kompletním poslechu, Cornerstone.
Co chci zdůraznit nejvíc, a trochu vysvětlit, je, proč je pro mě osobně tahle kapela výjimečná. Alex Turner je básník. Jeho texty mi běží v hlavě na pozadí všech zásadních okamžiků, které jsem zhruba od svých třinácti prožil. První velká láska, rozchod, (She said, do me a favour and stop flattering yourself, how to tear apart the ties that bind, perhaps fuck off, might be too kind), euforie a deprese (There’s always somebody taller, with more of a wit, and he’s equipped to enthrall her, and her friends think he’s fit, wishing that you had made the most of her, when she was there, they’ve got engaged, no intention of a wedding, he’s pinched your bird, and he’d probably kick your head in), nebo třeba zkušenost se zákonem (Have you been drinking, son, you don’t look old enough to me! I’m sorry officer is there a certain age you’re supposed to be? Cause nobody told me). Tohle vás prostě musí zasáhnout, zvlášť v tak citlivém věku. Nebylo v tom náboženství, ale všechno, co může prožít mladý nesmělý muž s citem pro zachycení složitých i banálních životníh situací do veršů. Muž, kolem kterého se seběhly věci příliš rychle a který pravděpodobně trpí komplexy z toho, že na co sáhne, to se mu povde, ač to zní absurdně.
Sdělení Turnerových textů v roce 2009 je mi trochu vzdálené, protože se z něj stala rocková hvězda z New Yorku, zatímco já jsem pořád mladej drozd, kterej se nevyzná v Brně. Abyste si s Turnerem mohli na Humbugu zapět, aniž byste byli pokročilými uživateli angličtiny, budete potřebovat dohledat texty, zopakovat časy, google translator a pořádnou dávku fantazie. Turner přestal rýmovat wit s fit a začal používat v mluvené angličtině ne tak úplně frekventovaná slova, která cpe do svých metafor, nad kterými si asi budete lámat hlavu. Aneb jak naštvat zmrzlináře v dešti?
29.05.2014 - 19:58 | Akana
Jakkoli byl debut Arctic Monkeys z roku 2006 svěží a povedený, těžko bych si tenkrát dovolil prorokovat, že bude víc, než jen sezónním, rychle hasnoucím zábleskem. Známe dobře tyhle jepičí kytarové hvězdy z ostrovů, kterých je pár týdnů všude plno aby je vzápětí vytlačily další krátkodeché senzace. Arctic Monkeys navíc zazářili až v roce 5 po The Strokes, tedy v době, kdy už měli všichni postpunkových obrozenců s „the“ v názvu plné zuby. Ale i takové pozdní vlnky velkých hudebních vzedmutí mohou přinášet nečekaně životaschopná plavidla. Kdo dokázal v roce 1991 odhadnout, co vyroste z Blur? Sheffieldská čtyřka kolem Alexe Turnera na svém třetím albu sebevědomě vrazila nohu do dveří, které se jim zmlsaná hudební veřejnost už už chystala přibouchnout před nosem, a dala jasně na vědomí, že má ještě co říct.
Ono už jméno Joshe Hommeho jako spoluproducenta (a doprovodného vokalisty) naznačuje, že když jim věří takovýhle borec, něco na těch Anglánech bude. Jestliže jedním z výrazných rysů alba Humbug je důraz na netuctovou provázanost rytmiky a kytar, je dost možné, že jde právě o stopu Joshova vlivu. Hlavní zásluhy na úspěšné změně kurzu ale samozřejmě náleží především kapele samotné. Ta se jednoznačně odstřihla od klackovité překotnosti prvních dvou desek a předkládá mnohem rozvážnější a důmyslněji vystavěné kompozice s vrcholem především v závěrečných parádičkách Pretty Visitors a The Jeweler's Hands
Pomalejší tempa a zdánlivý úbytek chytlavých melodií (tenhle dojem úspěšně nabourávají My Propeller, Cornerstone, Pretty Visitors a s přibývajícími poslechy i další songy) mohou v posluchačské obci zapříčinit odliv povrchnějších trendařů, ale jsou spíš signálem skladatelské i emoční dospělosti, než úbytku elánu a invence. Arctic Monkeys už se zkrátka vybouřili a teď začali víc přemýšlet. Zajímavý je i vývoj Alexe Turnera. Nejen, že textařsky značně povyrostl, i jako zpěvák se posunul do výrazně sofistikovanějších poloh a ani příliš nevadí, že v nich místy (My Propeller, Secret Door a hlavně Cornerstone) hodně připomíná Morrisseyho.
Když teenagersky rozjívené bandy tohoto typu začnou hledat v hudbě složitosti, bývá to často bezradná, snaživá nuda. Arctic Monkeys ubrali plyn, přidali kompoziční dílce i zvukové vrstvy (o dost víc kláves), ale je z nich cítit vědomí cíle a entuziasmus, nikoli únava. Ještě neznáme pointu, album Humbug nedělá ze skupiny nové spasitele kytarového rocku. Není geniální, je hodně dobré. Ale přinejmenším díky němu zůstává příběh Arctic Monkeys napínavý.
02.02.2014 - 18:11 | Kornovec
Po prvnich 2 tracich me prepadlo nadseni zname z jejich predchozich 2 desek,to se bohuzel uz u songu Dangerous Animals rozplynulo.Je to zas to stejne a uz to nefunguje,cekal jsem od teto kapely nejaky vyvoj.