Takhle zprudka do toho The Who třískali naposledy na svém debutovém albu. Pak se vydali na cestu za kompozičně promyšlenými celky, energie přitom pořád měli fůru, ale na desky se dostávaly zvukově spíš sofistikovanější výtvory. Skvělé písně i koncepty, ale málokdy pořádný bigbít. To Who's Next, pátý počin kapely, na razantním rockovém zvuku do značné míry přímo staví, přičemž skladatelská úroveň neklesla ani o píď. Není se čemu divit, za ty dva roky od vydání Tommyho zaplavil hudební svět hardrock, vnímání tvrdosti se významně posunulo a The Who v tomhle ovzduší nehodlali být za nějaké měkkoty. Podstatné ale je, že se ani v nejmenším nesnaží připodobňovat k Led Zeppelin nebo Black Sabbath, neochvějně se drží svého stylu, jen mu pořádně vypracovali svalstvo.
Hned první skladba Baba O'Riley je ukázková. Neotřelé syntezátorové intro (byl to Pete Townsend, kdo tenhle čerstvý výkřik techniky do zvuku kapely nenásilně a přitom výrazně začlenil) přechází do pompézního celokapelového zvuku, který je jako stvořený pro velké arény, hrdě se vzpíná a nakrucuje a bez zakolísání podpírá velkorysé melodické klenby. Mohutné kytarové akordy a riffy, klávesové ozdůbky, akustická zjemnění a neúnavná Moonova kanonáda jsou základními kameny celého alba, které má svůj jednoznačný vrchol v závěrečném osmiminutovém šlágru Won't Get Fooled Again, geniálním spojení epičnosti a dravosti. The Who ale nejedou jen v jednom rozměru, dobře vědí, kdy... číst dále
Takhle zprudka do toho The Who třískali naposledy na svém debutovém albu. Pak se vydali na cestu za kompozičně promyšlenými celky, energie přitom pořád měli fůru, ale na desky se dostávaly zvukově spíš sofistikovanější výtvory. Skvělé písně i koncepty, ale málokdy pořádný bigbít. To Who's Next, pátý počin kapely, na razantním rockovém zvuku do značné míry přímo staví, přičemž skladatelská úroveň neklesla ani o píď. Není se čemu divit, za ty dva roky od vydání Tommyho zaplavil hudební svět hardrock, vnímání tvrdosti se významně posunulo a The Who v tomhle ovzduší nehodlali být za nějaké měkkoty. Podstatné ale je, že se ani v nejmenším nesnaží připodobňovat k Led Zeppelin nebo Black Sabbath, neochvějně se drží svého stylu, jen mu pořádně vypracovali svalstvo.
Hned první skladba Baba O'Riley je ukázková. Neotřelé syntezátorové intro (byl to Pete Townsend, kdo tenhle čerstvý výkřik techniky do zvuku kapely nenásilně a přitom výrazně začlenil) přechází do pompézního celokapelového zvuku, který je jako stvořený pro velké arény, hrdě se vzpíná a nakrucuje a bez zakolísání podpírá velkorysé melodické klenby. Mohutné kytarové akordy a riffy, klávesové ozdůbky, akustická zjemnění a neúnavná Moonova kanonáda jsou základními kameny celého alba, které má svůj jednoznačný vrchol v závěrečném osmiminutovém šlágru Won't Get Fooled Again, geniálním spojení epičnosti a dravosti. The Who ale nejedou jen v jednom rozměru, dobře vědí, kdy povolit tlak a zahrát na city (The Song Is Over, Behind Blue Eyes), kdy zavelet k útoku, kam vlepit něco nezvyklého (housle v závěru Baba O'Riley, dechy v My Wife), jak stupňovat napětí.
Daltreyho pěvecký výraz souhlasně s hudbou o dost zmužněl a zhrubnul, je tvárnější i pevnější, než kdy předtím, perfektně kombinuje lyricky jemné i hardrockově chraplavé polohy. Několikrát ho zkušeně doplní Townsend (Going Mobile je plně v jeho vokální režii) a svůj jediný autorský příspěvek My Wife si slušně odzpívá i John Entwistle. Hlavním hrdinou je ale zřejmě Pete Townsend. To on je autorem osmi z devíti brilantních kompozic, on je zodpovědný za ten šťavnatý, dynamický a barevný kytarový zvuk desky. Ta měla původně mít podobu další rockové opery s pracovním názvem Lifehouse, ale skutečnost, že tenhle plán nakonec nevyšel, měla na album podle mého názoru veskrze pozitivní vliv. Díky tomu získalo na sevřenosti a údernosti, přitom působí stejně monumentálně jako Tommy. The Who s ním vystoupali do míst, odkud se už výš jít nedá.
12.05.2021 - 13:57 | Acid3P
Tento album je ako vietnamska kuchyňa. Explózia najrôznejších chutí a aj napriek tomu vás po čase prekvapí niečo nové, dovtedy nespozorované. Who´s Next je číra radosť pre všetkých fanúšikov hudby, ktorých baví objavovať každým novým vypočutím nové a nové skryté detaily, ktoré vytvárajú majstrovstvo celého diela. Aj keď sa už zdá, že prichádza tradičná skladba, zrazu nastane nečakaná zmena rytmu, zaznie nečakaný riff, alebo synťák. Takto sa to deje na celom albume a ťažko nájsť jeho slabé miesto. Ide zároveň o prvý album The Who, ktorý ma baví a hneď je to takáto famózna záležitosť.
#82 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time