Pontiak - Innocence

Za zrcadlem, za mlhou, která by se dala krájet. Bratři Carneyové dospěli na svém pátrání po dokonalém zvuku do bodu, ze kterého se nedá vrátit zpět. Analogová barikáda, kterou si sami vystavěli okolo domácího studia na farmě v Blue Ridge Mountain, je nepropustná, bojkot počítačů platí a mahagonové bicí z roku 1946 zní stále moderně. Van, Lain a Jennings Carneyovi přinášejí další dávku vlastní kořalky: první lok šmakuje, druhý zamotá hlavu a po třetím už je to jedno. Závislost.

Pontiak se už s minulou kolekcí Echo Ono dotkli hvězd, tentokrát jsou přímo v erbu. Rozvážný noise je minulostí, byť trocha špíny a hrubosti ve zvuku stále zůstává. Bratrský klan na to jde od lesa, na jedné straně vypouští páru prostřednictvím animálních výkřiků a šťavnatých riffů, aby vzápětí přišla zenová zklidnění. Pontiak měli vždycky blízko k Black Sabbath a nikdy se tím netajili, na Innocence ale směřují až k neuchopitelné dokonalosti vrcholných alb Neila Younga s Crazy Horse. Dokonalá souhra je samozřejmostí, jistě i proto působí tak elegantně a přirozeně.

Surrounded by Diamonds. Název jedné ze skladeb vystihuje pocit z desky. Jeden klenot vedle druhého, atmosféra „něčeho velkého“ dýchá z každého tónu. Bratři Carneyovi svou hudbu berou vážně, ale pořád je z ní cítit šibalství a nějaká ta kulišárna. Nadhled a smysl pro humor jsou nedílnou součástí kouzla kapely, stejně jako bujará turné, spiklenectví a blízké souznění s publikem, představující hlavní motiv novinky. „Chtěli jsme udělat album, ke kterému by si našel cestu každý. Pořád mě baví dělat divnou hudbu, ale zároveň mám rád písničky, které jsou jednodušší a stejně silné. Je to ohromná výzva, pokusit se napsat něco přístupného, ale ne jalového, něco jednoduchého a naléhavého zároveň,“ říká Lain Carney a dodává: „Pevně doufám, že se nám to povedlo.“ Vskutku, Innocence je nejpřístupnější album Pontiak, postavené na pečlivě budovaných základech, natočené bez kompromisů a ústupků, strhující a silné.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #34.