Hardcore punk a koncepční dvojalbum? Do roku 1984 skoro šílená představa, vždyť právě proti podobným bombastickým projektům se punkeři od začátku ostře vymezovali, tím spíš jejich hardcoreoví dědicové, pro něž byly typické jedno- až dvouminutové písňově štěky a alba s odpovídající stopáží. Pravda, o čtyři roky dřív vydali The Clash dokonce trojalbum, ale na Sandinistovi už bylo klasického punku poskrovnu a nemělo ani jednotící příběhovou linku. To "dvoják" minnesotského tria Hüsker Dü takovou narativní kostru má a zuřivých HC paleb obsahuje také dost.
Kdyby se album skládalo pouze z nich, poslouchat by se to zřejmě nedalo, aspoň ne v kuse. Jenže Bobu Mouldovi, Grantu Hartovi a Gregu Nortonovi už byla nějaký čas žánrová ohrádka těsná, což jako první dokumentovalo výtečné EP Metal Circus z předchozího roku. Postupně se ukazovalo, že Mould i Hart, dva autorští tahouni kapely, jsou v jádru melodici a ještě navíc s chutí experimentovat a překračovat hranice. Zen Arcade spojuje tyto ambice s nesmiřitelným hardcoreovým nápřahem zcela organicky a celek ještě propojuje antipohádkovým příběhem mladíka, který opouští ubíjející prostředí domova jen aby ve "velkém světě" zažíval jedno zklamání za druhým.
Pravověrně hardcoreové kusy odkazující ke kořenům skupiny figurují především ve druhé čtvrtině kompletu. Indecision Time, Beyond the Threshold nebo Pride jsou přesně tak zběsilé jak bychom čekali, už v této fázi alba je ale jasné, že... číst dále
Hardcore punk a koncepční dvojalbum? Do roku 1984 skoro šílená představa, vždyť právě proti podobným bombastickým projektům se punkeři od začátku ostře vymezovali, tím spíš jejich hardcoreoví dědicové, pro něž byly typické jedno- až dvouminutové písňově štěky a alba s odpovídající stopáží. Pravda, o čtyři roky dřív vydali The Clash dokonce trojalbum, ale na Sandinistovi už bylo klasického punku poskrovnu a nemělo ani jednotící příběhovou linku. To "dvoják" minnesotského tria Hüsker Dü takovou narativní kostru má a zuřivých HC paleb obsahuje také dost.
Kdyby se album skládalo pouze z nich, poslouchat by se to zřejmě nedalo, aspoň ne v kuse. Jenže Bobu Mouldovi, Grantu Hartovi a Gregu Nortonovi už byla nějaký čas žánrová ohrádka těsná, což jako první dokumentovalo výtečné EP Metal Circus z předchozího roku. Postupně se ukazovalo, že Mould i Hart, dva autorští tahouni kapely, jsou v jádru melodici a ještě navíc s chutí experimentovat a překračovat hranice. Zen Arcade spojuje tyto ambice s nesmiřitelným hardcoreovým nápřahem zcela organicky a celek ještě propojuje antipohádkovým příběhem mladíka, který opouští ubíjející prostředí domova jen aby ve "velkém světě" zažíval jedno zklamání za druhým.
Pravověrně hardcoreové kusy odkazující ke kořenům skupiny figurují především ve druhé čtvrtině kompletu. Indecision Time, Beyond the Threshold nebo Pride jsou přesně tak zběsilé jak bychom čekali, už v této fázi alba je ale jasné, že záběr skupiny je mnohem širší. Máme už za sebou zuřivý a přesto melodii neobcházející otvírák Something I Learned Today, akustickou Never Talking to You Again, nepokrytě zpěvnou Chartered Trips (tady už poznáváme Boba Moulda jako indie hitmakera, jakým se stal o pár let později pod hlavičkou Sugar) i se zvukem experimentující Dreams Reoccurring, jejíž čtrnáctiminutový pandán Reoccurring Dreams dvojalbum uzavírá.
Není to jediný případ, kdy si Hüsker Dü zcela "nehácéčkově" pohrávají se zvukem. Chřestění zvonečků a kytarový skřípot charakterizují skladbu Hare Krsna, pozpátku pouštěné klinkání kytary doplněné nezřetelným mumláním zase písni The Tooth Fairy and the Princess dodávají výrazný psychedelický odér. I v říznějších kusech se ale zvuk kytar bouří proti žánrovým schématům, Mould dává často před odsekávanými riffy a tenkým kvílením přednost jakoby tekutému zvuku vyplňujícímu a až zahlcujícímu prostor, čímž jedním dechem písně vyhlazuje i do nich pumpuje energii. Jeho písně ostatně charakterizuje dodnes.
S přibývající stopáží chytlavých a přece nesmiřitelně nabroušených songů neubývá, spíš naopak. Vyřvávačka What's Going On s neotesaným piánem vetknutým do hýkající kytary, naléhavá, jako vlnobití se valící Standing by the Sea, posmutněle melodická Pink Turns to Blue nebo skoro hardrockově hutná Turn On the News zajišťují neuvadající pozornost pestrostí přístupů, proud syrového kytarového lomozu navíc traktují poťouchle romantizující vsuvky One Step at a Time a Monday Will Never Be the Same. Pořád je co poslouchat a monotónnost ani na tak velké ploše nemá šanci.
Ačkoli bychom od tak rozmáchlého opusu mohli očekávat pečlivou produkci a dotaženost každého detailu, opak je pravdou. V tomto směru se Hüsker Dü hardcoreovým ideálům nijak nezpronevěřili. S nahrávkou se rozhodně nepiplali, skoro všechno nahrávali napoprvé a díky tomu vytvořili možná nejlevnější dvojalbum v rockových dějinách. Drsné a nepřikrášlené, intenzivní i barevné. Zen Arcade je nejen jedním z vrcholů krátké ale plodné kariéry Hüsker Dü, ale i jedním z klíčových okamžiků, v nichž se z hardcore punku rodil americký alternativní rock. Pixies, Nirvana nebo Dinosaur Jr už se protahují ve startovních blocích aby tento posun řádně zúročili.
Komentáře