Peter Murphy je soundtrackem mého dospívání a kazeta s jeho prvními dvěma alby byla na konci hodně obehraná. Zkopíroval jsem ji od svých osvícených kamarádů spolu s dalšími hrdiny tehdy populárního labelu 4AD – útočiště melancholie a temných stínů – Cocteau Twins, Dead Can Dance, This Mortal Coil a především Bauhaus. Skupiny, která v čele s Peterem Murphym formovala post-punk, nebo chcete-li gothic rock. Žánr, který později komerčně proslavili Sisters of Mercy, The Mission, Fields of the Nephilim. Temná atmosféra, hororové rekvizity, duševní choroby a děs. Ale také pocity odcizení (Joy Division), únava z punkové ignorance (Siouxsie and the Banshees) a heroin (The Cure, The Birthday Party).
Bauhaus přicházejí s upírskou image hned na prvním singlu Bela Lugosi’s Dead. Koncertní provedení je naprosto šokující: na kost vychrtlý zpěvák vřeští a kvílí, zmítá se v epileptických pohybech, nabílená tvář nepříčetně civí do reflektoru, stroboskopy, černý plášť. Nemrtvý Ziggy Stardust. Paralela s Davidem Bowiem je na místě – ostatně Ziggy Stardust je úspěšným singlem Bauhaus z jejich posledního alba a ve filmu Tonyho Scotta The Hunger se oba potkávají. Bowie jako upír na lovu v publiku, Murphy na podiu vyvolává ducha Bely Lugosiho.
První album Bauhaus s názvem In the Flat Field (1980) bylo zároveň prvním počinem nově založeného 4AD a žánr už nikdy nezažil lepší nahrávku. Tohle byla čistá esence šílenství, halucinace, zlo, zlo, zlo. Bez šance uniknout.... číst dále
Peter Murphy je soundtrackem mého dospívání a kazeta s jeho prvními dvěma alby byla na konci hodně obehraná. Zkopíroval jsem ji od svých osvícených kamarádů spolu s dalšími hrdiny tehdy populárního labelu 4AD – útočiště melancholie a temných stínů – Cocteau Twins, Dead Can Dance, This Mortal Coil a především Bauhaus. Skupiny, která v čele s Peterem Murphym formovala post-punk, nebo chcete-li gothic rock. Žánr, který později komerčně proslavili Sisters of Mercy, The Mission, Fields of the Nephilim. Temná atmosféra, hororové rekvizity, duševní choroby a děs. Ale také pocity odcizení (Joy Division), únava z punkové ignorance (Siouxsie and the Banshees) a heroin (The Cure, The Birthday Party).
Bauhaus přicházejí s upírskou image hned na prvním singlu Bela Lugosi’s Dead. Koncertní provedení je naprosto šokující: na kost vychrtlý zpěvák vřeští a kvílí, zmítá se v epileptických pohybech, nabílená tvář nepříčetně civí do reflektoru, stroboskopy, černý plášť. Nemrtvý Ziggy Stardust. Paralela s Davidem Bowiem je na místě – ostatně Ziggy Stardust je úspěšným singlem Bauhaus z jejich posledního alba a ve filmu Tonyho Scotta The Hunger se oba potkávají. Bowie jako upír na lovu v publiku, Murphy na podiu vyvolává ducha Bely Lugosiho.
První album Bauhaus s názvem In the Flat Field (1980) bylo zároveň prvním počinem nově založeného 4AD a žánr už nikdy nezažil lepší nahrávku. Tohle byla čistá esence šílenství, halucinace, zlo, zlo, zlo. Bez šance uniknout. Úvodní Double Dare nastaví laťku hrůzy hodně vysoko a strašidelná jízda je zakončená devastující klaustrofobickou Nerves, kde zpěvák ryčí mantru „Nerves like nylon, nerves like steel“. Skladbou Double Dare jsme kdysi začínali gotickou rockotéku v jednom brněnském klubu a nějaké mařenky nás přišly prosit, jestli to nemůžeme ztišit. Ztišit? Přišly jste na gothic rock, tak tady ho máte!
Jestli Joy Division dokázali na obou svých albech zhmotnit pocit odcizení a beznaděje, Bauhaus na svém mistrovském debutu spolehlivě míří za zdi Arkhamu mezi nejtěžší psychopaty. Ostatně, nezkoušejte si po sobě pustit Closer od Joy Division, prvotinu Bauhaus a Pornography od The Cure. Obzvláště pokud máte sebevražedné sklony. Blackmetaloví bubáci se můžou jít zahrabat. Bauhaus se rozpadli po čtyřech letech a čtyřech albech prakticky na vrcholu, poslední Burning from the Inside (1983) je komerčně úspěšnou kolekcí hitů.
Po sedmi letech letos vychází novinka Ninth a je to návrat ve velkém stylu. Charismatický zpěvák natočil nejživější album sólové kariéry, plné ostrých kytarových riffů. A zase ten hlas, který hladí po srsti! Nevím, jestli začal zase jíst maso nebo se vykašlal na Korán, ale dal zapomenout na své chudokrevné předchůdce a natočil vynikající desku, takřka srovnatelnou s vrcholnou Deep. Možná v tom má prsty nedávná kolaborace s Reznorem, energie je v ní na rozdávání. Jednoduché aranžmá, rockový drajv. Pokud se vám líbí, co hraje posledních patnáct let Bowie, jste tady správně a Ninth nemůžete ignorovat.
Kromě zbytečně svalnaté Peace to Each je tu deset totálních hitů. Desku začíná pěkně zostra Velocity Bird se zajímavou harmonií v refrénu, snadno si zapamatujete i singlovou I Spit Roses. Pomalé Never Fall Out a Crème de la Crème sice nedosahují dramatičnosti Strange Kind of Love nebo Marlene Dietrich’s Poem z Deep, ale pořád jsou to skvěle napsané skladby. Vrchol alba přichází v The Prince and Old Lady Shade, jednoduchý nadupaný rockový hit jako od, ehm, Bowieho. V předposlední Secret Silk Society se vynoří atmosféra Bauhaus, mrazivá skladba připomíná Hollow Hills. Kořeny se nezapřou. Kmotr gothic rocku je zpět.
(Pro Full Moon #16 - zkráceno.)
Komentáře