Cesta ke skutečné umělecké identitě je pro mnoho zpěváků a zpěvaček ve vrcholovém popu jedním z nejsložitějších kroků kariéry a ne každému se vydaří. Lady Gaga už od roku 2008, kdy rozjela svou triumfální pouť po vrcholech hitparád, stále hledá polohu a zvuk, který by se dal označit za její vlastní a se kterým by si udržela status globální superstar. A v tomto nekonečném snažení pokračuje i s novinkou "ARTPOP".
Každý nový přírůstek zpěvaččiny diskografie do velké míry utváří skutečnost, že na předchůdcích pokaždé něco svazovalo její kreativní já. Na debutu "The Fame" narazila zlatou žílu hitů, na nichž sice spolupracovala, ale vliv vydavatelství na výsledek se jí zdál až příliš silný. Největších komerčních úspěchů a globální adorace se dočkala se singly z klenotu "The Fame Monster", ale ani monsterhity jako "Telephone", který Gaga kvůli svému minimálnímu přínosu v oblasti produkce nesnáší, nebyly tím pravým prostředníkem pro její futuristické a často předimenzované vize. Poslední ambiciózní deska "Born This Way" měla být v tomto směru přelomová - měla nabídnout čirou esenci té pravé Gagy, kterou se interpretka toužila stát. A svůj sen si splnila, jenže propad v oblíbenosti byl značný.
S fanoušky se teatrální Američanka totiž už nějakou dobu míjí - písničky ve stylu druhého alba už točit nechce, její vlastní nápady zase nemají tak početnou základnu přívrženců, běžnému posluchači se tak stále více vzdaluje.... číst dále
Cesta ke skutečné umělecké identitě je pro mnoho zpěváků a zpěvaček ve vrcholovém popu jedním z nejsložitějších kroků kariéry a ne každému se vydaří. Lady Gaga už od roku 2008, kdy rozjela svou triumfální pouť po vrcholech hitparád, stále hledá polohu a zvuk, který by se dal označit za její vlastní a se kterým by si udržela status globální superstar. A v tomto nekonečném snažení pokračuje i s novinkou "ARTPOP".
Každý nový přírůstek zpěvaččiny diskografie do velké míry utváří skutečnost, že na předchůdcích pokaždé něco svazovalo její kreativní já. Na debutu "The Fame" narazila zlatou žílu hitů, na nichž sice spolupracovala, ale vliv vydavatelství na výsledek se jí zdál až příliš silný. Největších komerčních úspěchů a globální adorace se dočkala se singly z klenotu "The Fame Monster", ale ani monsterhity jako "Telephone", který Gaga kvůli svému minimálnímu přínosu v oblasti produkce nesnáší, nebyly tím pravým prostředníkem pro její futuristické a často předimenzované vize. Poslední ambiciózní deska "Born This Way" měla být v tomto směru přelomová - měla nabídnout čirou esenci té pravé Gagy, kterou se interpretka toužila stát. A svůj sen si splnila, jenže propad v oblíbenosti byl značný.
S fanoušky se teatrální Američanka totiž už nějakou dobu míjí - písničky ve stylu druhého alba už točit nechce, její vlastní nápady zase nemají tak početnou základnu přívrženců, běžnému posluchači se tak stále více vzdaluje. Ačkoliv se tento trend zpěvaččin label snažil potlačit, "ARTPOP" má k přímočarosti a jednoduchosti prvotních hitů jako "Just Dance" nebo "Alejandro" daleko.
Už podivné intro úvodní skladby "Aura" napovídá, že ani tentokrát se nebude hrát podle známých pravidel. Skvělý refrén s tvrdým elektro základem od dua Infected Mushroom naštěstí písničku z posledních sil tahá z propasti průšvihů a podobných zaváhání se na desce objevuje jen minimum. Základ alba totiž leží někde jinde - v elektronických skladbách s hutnými houseovými beaty s (po nějaké době) rozeznatelnými melodiemi. Gaga sound natahuje jako kus duhového plastu, zní tak zábavně, ale čistě synteticky, živé nástroje totiž nejsou příliš zastoupeny. Ucelenost instrumentálního pozadí přesto dělá z výsledku velice kompaktní celek, který netrpí zbytečnou zvukovou rozháraností.
Ve studiu se Lady Gaga poprvé nesešla s RedOnem, producentem jejích největších hitů, naopak největší prostor dostal DJ White Shadows. Ze spolupráce vzešla pestrá směska písniček s žánrovými odbočkami do míst, kam interpretka často nevstupuje. S prvky rocku koketuje v zábavné "MANiCURE", do žánru r'n'b zase nakoukla s R. Kellym v "Do What U Want". Lady G už dlouho nezněla tak uvolněně a přístupně, jako právě v této skladbě. Navíc v ní odhaluje nápadně silné vokály, které dosud dominovaly především během živých vystoupení. Obecně se dá říci, že je to vůbec poprvé, co se pouští do větších hlasových exhibic, což albu dodává punc neslyšeného.
Fanoušci už dlouho vědí, že Gaga září především v pomalejších písničkách s chytlavými beaty, jako byly "Dance In The Dark" nebo "Heavy Metal Lover", a ani tentokrát tomu není jinak. Mezi vrcholy desky proto patří hypnotická "Sexxx Dreams" a titulní "ARTPOP", které nemají singlové ambice, ale přinášejí skutečně originální popový sound s éterickým nábojem. V druhé zmiňované Gaga zpívá, že oním artpopem by vlastně mohlo být cokoliv. Celý koncept desky proto zastupuje jen určitá představa či zpěvaččin pocit, jež spojují jednotlivé písničky, a nevyznívá nikterak křečovitě. Kde se ale Stefani Germanotta sekla opravdu hodně, je neohrabaný a zbytečný hiphopový exkurz "Jewels N' Drugs". Paradoxem zůstává, že ani pilot "Applause" není bůhvíjaký zásah do černého a na albu zapadává.
Mezi patnácti tracky se schovává jen několik potenciálních hitů, žádný z nich navíc nevyčnívá nikterak okatě. Uspět by mohl "G.U.Y.", návykový song z pera mladičkého německého DJe Zedda, či nejlepší skladba nahrávky "Gypsy". Ta by pro svou (u Gagy nezvyklou) sladkost, upřímnost, radostnou náladu a linearitu mohla přilákat pozornost posluchačů, kteří už před zpěvačkou pro její nedobytnost a přílišnou agresivitu zavřeli dveře.
"ARTPOP" lze bez okolků označit za dospělé popové album s poměrně tvrdým zvukem ("Venus" nebo "Swine" jsou toho dobrým příkladem) a rozeznatelným rukopisem nadané interpretky, která i tentokrát napsala všechny texty a melodie. Deska je konzistentní, hravá a z každé skladby čiší obrovská péče věnovaná mnoha malým detailům. I přes nepřehlédnutelnou řemeslnou preciznost lze pocítit úbytek euforie, kterou Lady Gaga vyvolávala dříve. Své místo si ve světě popu už ale stoprocentně vymezila a nebylo třeba jej znovu násilně obhajovat.
Komentáře