Na podiu stojí postava s tváří celou natřenou bíle. Dlouhé vlasy ďábelsky rozevláté pod širokou krempou. Funebrácká kapela. Plačící matky. Muži se zaťatými pěstmi. Malá rakvička. Za domem žirafa ve stáji po postřílených koních a nepojízdný dodge. Kapela spustí - dechy a osudová melodie Goin’ to Acapulco. Ozve se hlas. Zvláštní barva - tenký, mírně se třesoucí a spíše pisklavý. Tuhle podobu Yima Yamese z I’m Not There už mi nikdo z hlavy nevyžene. Onen muž z funebrácké kapely s bílou maskou smrti pro nás právě přichystal své nejlepší písně...
Je teď prapodivné období, co naplat. Nebe se zdá být černé i během dne (podle času na mobilu - ale věřte mu) a přitom slunce žhne jak motor škodovácké stopětky, místo kukuřičnejch polí sleduju z okna vlaku vlnící se vzduch a podezřívám místní zemědělce, že tady co nejdříve vysadí třímetrové kaktusy. Vcelku dusno a parno. Přehrávač stávkuje. Buď nesnesl teplotu okolního prostředí nebo ten agresivní pot prstů (struny na mé lubovce můžou vyprávět). A to jsem chtěl zrovna napsat dvě recenze. Na Okkervil River a My Morning Jacket. Album prvně jmenovaných jsem už doposlechl a do recenze se mi nechce ani trochu - mám tu kapelu rád a nastřádal jsem od nich všechno, včetně demáčů; ale měl jsem co dělat, abych tuhle desku doposlouchal až k závěru. K ďasu, zatím bezkonkurenční zklamání roku. A My Morning Jacket? Ti kolem mne vždy jen prošuměli - neslaně, nemastně, bez trvalejšího následku. Nečekám tedy nic.
Vivat, přehrávač naskakuje. Vynořuje se song. Konečně. Jakási fanfára z přetaveného lidského hlasu, přecházející ve zpěv prošlehávaný elektrickým pianem, jednoduše znějícím rytmem vynořivších se bicích, bez zvratů, nešperkováno, nepentleno, zeměno přímočarou basovou linkou, semtam mohutný zvuk humbuckeru. Vše graduje do extatického jekotu a rozlámaných tónů kytary. Ok. Jsem váš, pánové. Přesvědčili jste mne. Vedro nevedro, kaktusy nekaktusy. Tohle je zatraceně vydařené. Jen do mne.
Vždycky měli pech. Vždycky tak nějak stranou hlavního dění. Člověk poslouchá alba My Morning Jacket a říká si: co na tom ti šílící fanoušci mají? Jede to, vrní to, funguje společná chemie, pulzuje to, nepodbízí se, nevykrádá, spíš tradicionalizuje, ale hlavu vám to nezamotá. Kolena nepodlomí a extázi nepřivede. Všechna jejich studiová alba byla podivně chladná a gigantického songwritingu se za celou dobu dotklo tak půltuctu songů ze všech albových zářezů. Jejich nejvydařenějším se tak paradoxně stalo žívé album Okonokos. Už jsem pomalu lámal hůl.
Jenže zázraky se pořád dějí. Snad pomohl čas, snad ten střet se světem nejvyššího songwritera Roberta Z. Od úvodní Victory Dance je jasné, že Yim Yames (nebo Jim James, to máte fuk) nebyl múzou tentokrát jen líbán, ale že šlo zřejmě o něco hlubšího (ať i trvalejšího!!!). Taková nálož nevlezlých a přitom do mozku, srdce a krve se absorbujících melodií a textů se jen tak nevidí. A čert vem, že tenhle divoucí muž, jeden z folkových monster, není zrovna nejdokonaleji intonujícím zpěvákem. Druhá věc, titulní Circuital, s odťukávajícím tandemem bicích Patricka Hallahana a kytary atmosférizujícího Carla Broemela, vás svojí nakažlivostí srovnatelnou snad jen s tím nejlepším z konce šedesátek vtáhne tak, že nevnímáte stopáž nad 7 minut. A že je Yim místy pod tónem, vám do toho naopak dokonale sedí. To je přesně ono. My Morning Jacket se podařil husarský kousek. Deska zní, jako by byla natočena živě na jeden zátah. Bezprostředně, bez jakýchkoli přehnaných studiových vylešťovaček. Všechny nepřesnosti a výkyvy z ní dělají VELKOU desku. Než postřehnete, že zmiňovaná Circuital skončila, je tu už volný přechod do klouzavé The Day Is Coming s úžasným back vokálem (tap tap tadap tada) a Yimovým „Bang, Bang“. Hlasy v pozadí jsou vůbec zabijácké, jen zkuste Holdin’ On to Black Metal. Sbory, dechy, stopky, zvraty, nažhavená kytara. Carl Broemel má ostatně na celém albu hodně určující zvuk a už se ani nedivíte, že se objevil na postu kytaristy i v Jackem Whitem ukutém albu skutečně legendární Wandy Jackson. Kytara tomu klukovi zní hodně dřevně a ohnivě.
Mimochodem, nejen díky zvuku kytary mne napadalo při každém poslechu alba jméno Neila Younga (taky melodičnost, stavba akustických věcí, občasný Yimův falzet a asi milion dalších věcí). Ne, žádné přirovnávání se k idolu, žádné vykrádačky či prvoplánové pocty. My Morning Jacket jen přirozeně pokračují ve stopě, kterou Young vyšlápl kdesi v období nespící rzi. Jen si pusťte riffovou First Light, křehkou táhlou Slow Slow Tune, nebo akustickou Wonderful. Je to tam, nelžu. Jen k tomu přirozeně nabalují další vlivy a lásky. Ale pak, kořeny jsou kořeny.
My Morning Jacket byly vždycky o společné chemii (jako ti Crazy Horse, haha - dobře, už to sem nebudu tahat). Proto ti nadšení fanoušci a do nebe vychvalované koncerty. Jsem rád, že se to podařilo vtisknout i do drážek alba. Bez kouzla společného kmene by byla závěrečná Movin’ Away jen pomalá ukolébavka. Vyjící (naprosto přesné označení) Yim, čas odměřující piano, občasné bicí, nevlezlé, nepřeslazené smyčce a úžasně klouzající lapsteel z ní dělají vymazlenou, k hvězdám vypuštěnou závěrečnou tečku.
Nejedna jistota se hroutí pod tíhou zbožšťujících očekávání, psi polehávají ve stínu a zprávy v médiích jsou ubíjející víc než dřív. Do toho se člověk dozví, že i jeho nejbližší se zcela vážně chystají na blížící se konec světa, že destiláty nechutně teplají i v jeho nejmilejším podniku a že My Morning Jacket natočili nové album. Předešlá alba byla potěšující, ale nějak zarezla na disku. Občas vypluje některý song při náhodném poslechu z archivu, ale to je vcelku vše. Circuital funguje jako celek a nezní vyumělkovaně. Zaručeně nejlepší album My Morning Jacket. Prozatím. Že by přeci jenom nějaká ta dobrá zpráva?
Komentáře