Z albového čtyřlístku klasické sestavy Patti Smith Group je Wave nejslabší. Uhlazenější produkce tu poprvé začíná opravdu ubírat body, jiskra pohánějící Pattiiny energické i procítěné manifesty jakoby ztrácela na intenzitě, ale pořád je to mimořádná muzika. Vždyťje tu Dancing Barefoot, nejhvězdnější skladatelský okamžik Ivana Krale, pecka, kterou si od té doby zamilovala spousta muzikantů a samozřejmě i fanoušků. Je tu skvělá coververze písně So You Want to Be a Rock 'n' Roll Star od The Byrds, nejsyrovější jízda alba, výborné jsou i další Kralovy kousky Revenge valící se jako bouřková mračna a Citizen Ship, jejíž začátek mi (náhodou?) připomíná Ship fo Fools od The Doors.
Zatímco přímočařejší, svižnější songy reprezentují první půlku, ta druhá se tradičně rozlévá víc do šíře, do rozevlátějších útvarů jako je expresivní litanie Seven Ways of Going s freejazzově štěkajícím saxofonem. K srdnatému pochodu se zaťatou pěstí vybízí hymnická Broken Flag, pod níž je podepsaný kytarista Lenny Kaye, ke kontemplaci zase závěrečná imprese Wave. Ta už ale nemá sílu podobných hudebně-recitačních výstupů z minulých let a podobně jinak příjemná hitovka Frederick, otevírající celé album, pokulhává za svým předobrazem z minulého alba, Springsteenovou Because the Night. Píseň, přizdobenou docela nadbytečnými syntezátory Ivana Krale, věnovala Patti své nové lásce, jmenovci Fredu Smithovi (dříve kytarista MC5), a byl to právě jejich... číst dále
Z albového čtyřlístku klasické sestavy Patti Smith Group je Wave nejslabší. Uhlazenější produkce tu poprvé začíná opravdu ubírat body, jiskra pohánějící Pattiiny energické i procítěné manifesty jakoby ztrácela na intenzitě, ale pořád je to mimořádná muzika. Vždyťje tu Dancing Barefoot, nejhvězdnější skladatelský okamžik Ivana Krale, pecka, kterou si od té doby zamilovala spousta muzikantů a samozřejmě i fanoušků. Je tu skvělá coververze písně So You Want to Be a Rock 'n' Roll Star od The Byrds, nejsyrovější jízda alba, výborné jsou i další Kralovy kousky Revenge valící se jako bouřková mračna a Citizen Ship, jejíž začátek mi (náhodou?) připomíná Ship fo Fools od The Doors.
Zatímco přímočařejší, svižnější songy reprezentují první půlku, ta druhá se tradičně rozlévá víc do šíře, do rozevlátějších útvarů jako je expresivní litanie Seven Ways of Going s freejazzově štěkajícím saxofonem. K srdnatému pochodu se zaťatou pěstí vybízí hymnická Broken Flag, pod níž je podepsaný kytarista Lenny Kaye, ke kontemplaci zase závěrečná imprese Wave. Ta už ale nemá sílu podobných hudebně-recitačních výstupů z minulých let a podobně jinak příjemná hitovka Frederick, otevírající celé album, pokulhává za svým předobrazem z minulého alba, Springsteenovou Because the Night. Píseň, přizdobenou docela nadbytečnými syntezátory Ivana Krale, věnovala Patti své nové lásce, jmenovci Fredu Smithovi (dříve kytarista MC5), a byl to právě jejich osudový vztah, co značnou měrou přispělo k dočasné hibernaci kapely. Brzy se vzali, založili rodinu a ta dostala před vyčerpávajícím muzikantským kočováním na léta přednost.
A možná je to dobře. Ne, že by album Wave znamenalo nějaký debakl, ale určité signály opotřebovanosti přeci jen nese. Pro některé z Pattiina hudebního příbuzenstva (Bowie, Pop, Rolling Stones) nepředstavovala následující dekáda zrovna zlaté období a nelze vyloučit, že by se podobnému tápání či rozmělnění nevyhnula ani ona. Takhle za sebou zanechala čtyři rockové milníky, na něž mohla v polovině 90. let (po epizodním návratu v roce 1988 s albem Dream of Life) navázat opět v plné síle, obohacená o další zkušenosti a kruté životní šrámy. Bez žádného vyloženého propadáku v diskografii, zato v pozici ikony spojující muzikanty z řad klasické rockové školy, postpunkové generace i nastupujících nirvanovských rozervanců. Album Wave, přestože zůstalo svým předchůdcům něco málo dlužné, k tomuto statusu rovněž přispělo nemalou měrou.
Komentáře