Belgický poklad, majitel nezaměnitelného hlasu, drásavého, připomínajícího skřípění brzd podzemky z nádraží extra hluboko. Celým jménem Arnold Charles Ernest Hintjens. Ve své vlasti oslavován, zdokumentováván filmařsky, knižně memorován a médii označován jako výsledek střetu zhýralé grácie velkého Serge a kabaretně bluesových popěvků strýčka Toma. Vcelku národní hrdina. Familiérně Arno. Dva roky od bonboniéry napěchované překopávkami směrotvorných oblíbenců přichází s albem Brussld. Rozhodně jedním z nejlepších ve své dosavadní kariéře.
Název alba je vcelku jasný. Máme co do činění s poklonou městu, které není jen metropolí pospojovaných evropských států, ale hlavně osudem a jednou z největších lásek mistra Hintjense. Vedle moderních architektonických staveb se v koutcích krčí staré zapadlé uličky s nenápadnými vchody, vedle nákupních center historické perly. Vedle vznešených plánů „Velké Evropy“ léta trvající lokální spor. Veselí střídají demonstrace. Na takových základech je možné buď pohořet, či vystavět monument. Tady se povedlo to druhé.
Dokonalým jednotícím prvkem je naprosto energický sound. Kytarový zvuk, ostrý, s alchymistickou pečlivostí a vizionářstvím chemicky upravovaný, vlnící se podél klávesových štěků a přímočaré rytmiky. A klavír vedoucí hlas jak věrný labrador svého milovaného slepce. Absence nástrojových exhibic, vše podřízeno písni. Ideální stav pro singer-songwritera.
Kterákoli ze... číst dále
Belgický poklad, majitel nezaměnitelného hlasu, drásavého, připomínajícího skřípění brzd podzemky z nádraží extra hluboko. Celým jménem Arnold Charles Ernest Hintjens. Ve své vlasti oslavován, zdokumentováván filmařsky, knižně memorován a médii označován jako výsledek střetu zhýralé grácie velkého Serge a kabaretně bluesových popěvků strýčka Toma. Vcelku národní hrdina. Familiérně Arno. Dva roky od bonboniéry napěchované překopávkami směrotvorných oblíbenců přichází s albem Brussld. Rozhodně jedním z nejlepších ve své dosavadní kariéře.
Název alba je vcelku jasný. Máme co do činění s poklonou městu, které není jen metropolí pospojovaných evropských států, ale hlavně osudem a jednou z největších lásek mistra Hintjense. Vedle moderních architektonických staveb se v koutcích krčí staré zapadlé uličky s nenápadnými vchody, vedle nákupních center historické perly. Vedle vznešených plánů „Velké Evropy“ léta trvající lokální spor. Veselí střídají demonstrace. Na takových základech je možné buď pohořet, či vystavět monument. Tady se povedlo to druhé.
Dokonalým jednotícím prvkem je naprosto energický sound. Kytarový zvuk, ostrý, s alchymistickou pečlivostí a vizionářstvím chemicky upravovaný, vlnící se podél klávesových štěků a přímočaré rytmiky. A klavír vedoucí hlas jak věrný labrador svého milovaného slepce. Absence nástrojových exhibic, vše podřízeno písni. Ideální stav pro singer-songwritera.
Kterákoli ze skladeb by mohla být na Arnově výběru. Vážně je to silná kolekce. Když si člověk vzpomene na album Jus de Box (vzpomene-li si vůbec), stěží si vybaví tři čtyři písně. Aktuální situace je naprosto odlišná - s každým dalším poslechem se uchytí v paměti nový motiv, slogan, pocit. Francouzština se střídá s angličtinou, melancholie s horečkou nočního života, klidně kráčející tempo s nekontrolovatelným letem. Vše umně poskládáno a vybroušeno. Nadšení střídá mráz po zádech, pravé oko znervózněně škube. Jste lapeni. Po stopách Brela i Ferrého.
A uprostřed jaké směsi jsme se to tedy ocitli? Kontinentální kabaretní variace zastupuje ležérní Mademoiselle, závěrečná Ca monte a perkusivní Le lundi on reste au lit - první polovina postavená pouze na rytmice vyvolává Waitsova ducha naprosto zaslouženě. Buší to, klepe, tepe a drásající hlas se proplétá jako plamének starým keřem.
Následují elegantní šťavnaté písně, řádně sexy a boogie, vždy se špetkou chmur a lihu. Z kořenů TC Matic. Úvodní Black Dog Day s vygradovaným refrénem, riffově netradiční blues God Save the Kiss, foukačkou a dance rytmem opentlená Pop Star. To vše v jednu síť splétáno s křehkými, klavírem odlamovanými Le lundi on reste au lit a Elle pense quand elle danse. Šaráda pokračuje.
Další blues, tentokrát hodně strašidelné, na kost ohlodané How Are You. Těch čtyřicet minut utíká, ani nevíte jak. Ještě něco? Jasně - naprosté vrcholky. Trojice vyvrcholení. Klávesovými blesky a hromy prošpikovaná a až ferryovsky taneční píseň Brussels, překrásná, poklidná, avšak znervózňujícím textem opatřená Quelqu’un a touché ma femme a zlověstnou lkající elektrickou kytarou rozžhavená Ginger Red. Jak už jsem řekl - silná kolekce. Neředit.
Kdesi kdysi kýmsi byl označen Arnův styl nálepkou orgasmický rock. Výstižněji to nejde.
Komentáře