Paul Weller - Sonik Kicks

Někdejší modfather zažívá v posledních letech zlaté časy. Mladistvý nápřah jeho posledních nahrávek se vyrovná tomu nejlepšímu od The Jam, k tomu se ale navíc přidávají nasbírané zkušenosti, muzikantská vyzrálost i moderní šmrnc a nespoutaně tryskající zřídlo nápadů. Zatímco 22 Dreams oslňovalo až barokně rozmáchlými aranžemi, Wake Up the Nation zase razancí, zvukovým futurismem a kaleidoskopičností chrlených motivů. Sonik Kicks se z velké části ubírá (často ale spíš energicky sviští) právě tímto směrem. Oproti svému předchůdci ale nepůsobí tak fragmentárním dojmem, což paradoxně znamená o něco menší soudržnost celku.

Písničky mají většinou přímočarý tah se zachováním zvukové vynalézavosti a výrazným otiskem elektra. Hned v ofenzivním úvodu alba se zdá být příbuznost s Wake Up the Nation nejzřetelnější. Po vyvrcholení této fáze v podobě dynamicky strhující Kling I Klang ale přichází zlom a psychedelická instrumentálka Sleep of the Serene spolu s krásnou baladou By the Waters postavenou na smyčcích a akustické kytaře zase připomenou spíš nálady 22 Dreams. Singlová That Dangerous Age už ale zase vydatně šlape za přispění elektronických zvuků a zkreslení, zatímco Study in Blue opět zpomaluje, přičemž velmi rafinovaně využívá dubového rytmického podkladu.

A tak to jde až do konce: volnější melodické skvosty jako When Your Garden's Overgrown střídá roboticky rovný beat Around the Lake či Paperchase, do Drifters se přimíchal lehký závan Orientu a katarzní závěr patří hymnicky vyklenuté Be Happy Children. Jednotící linii ale deska přeci jen má: neobyčejně kreativní a neotřelou práci s aranžemi, které částečně vycházejí ze zvukového třeštění minulého alba, pouze nezpůsobují takový chaos. Tady je na místě zmínit přínos Wellerových spoluhráčů, zejména dlouholetých parťáků Stevea Cradocka a Simona Dinea, který album spoluprodukoval a na většině písní se podílel i autorsky. Mezi hosty pak celkem nepřekvapivě najdeme dva Wellerovy zásadní britpopové žáky Noela Gallaghera a Grahama Coxona.

Hlavní zásluhu na tom, že Sonik Kicks zní skoro stejně tak fantasticky jako Wake Up the Nation, mají ale samozřejmě samotné písničky. Paul Weller je jako autor čím dál lepší a atraktivní aranžmá tu nejsou od toho aby v tomto směru cokoli skrývala. Jako když otevíráte luxusně zabalený dárek s lehkými pochybnostmi, jestli tomu obsah bude odpovídat, ale obavy se záhy nejen rozplynou, ale promění se v nadšení, že očekávání byla dokonce překonána. Přeji Paulovi i sobě, aby mu tahle forma ještě dlouho vydržela.