Miláček britského tisku, mladičký Londýňan Patrick Wolf, patří mezi nováčky v poslední době stále silnější (divno)písničkářské scény. S muzikou začal nezvykle brzy, už ve svých jedenácti, společníky mu tehdy byly různé dětské klávesky, podomácku postavený theremin a největší přítel všech všech lo-fi a DIY tvůrců, čtyřstopý magneťák. Později jej vyměnil za počítač, který mu odkryl nové obzory a možnosti. V šestnácti odešel z domu a na čas zakotvil ve Francii, kde spolu s Kristianem Robinsonem (aka Capitol K) založil duo Maison Crimineaux.
K jeho debutu "Lycanthropy" to byl jenom kousek, vyšel, když bylo Patrickovi dvacet. Nabídnul neučesané písničkářství ozvláštněné houslemi, podbarvené všelikými roztodivnými zvuky a našponované na rytmy z elektronických beatů. Kritika zavětřila, modla ostrovního tisku, NME, desku neváhal zařadit do žebříčku "LPs of the year". O rok později, opět na stále vlivnější německé značce Tomlab (Casiotone For The Paintfully Alone, Final Fantasy, The Blow...) následovala temná, ale už o něco přístupnější dvojka Wind in the Wires. Na obalu nové desky se - tentokrát ohnivě zrzavou kšticí ozdobený Patrick (zajímavé: na fotce s Lycanthropy jako odbarvený blonďák, na Wind.. prozměnu s vlasy černými jako havran) - symbolicky prohání na dětském kolotoči. Ten je příznačný jak pro humbuk okolo jeho osoby a přestup k velkému labelu, tak pro muziku samotnou, provázenou pouťovou všehochutí jukeboxů, hracích... číst dále
Miláček britského tisku, mladičký Londýňan Patrick Wolf, patří mezi nováčky v poslední době stále silnější (divno)písničkářské scény. S muzikou začal nezvykle brzy, už ve svých jedenácti, společníky mu tehdy byly různé dětské klávesky, podomácku postavený theremin a největší přítel všech všech lo-fi a DIY tvůrců, čtyřstopý magneťák. Později jej vyměnil za počítač, který mu odkryl nové obzory a možnosti. V šestnácti odešel z domu a na čas zakotvil ve Francii, kde spolu s Kristianem Robinsonem (aka Capitol K) založil duo Maison Crimineaux.
K jeho debutu "Lycanthropy" to byl jenom kousek, vyšel, když bylo Patrickovi dvacet. Nabídnul neučesané písničkářství ozvláštněné houslemi, podbarvené všelikými roztodivnými zvuky a našponované na rytmy z elektronických beatů. Kritika zavětřila, modla ostrovního tisku, NME, desku neváhal zařadit do žebříčku "LPs of the year". O rok později, opět na stále vlivnější německé značce Tomlab (Casiotone For The Paintfully Alone, Final Fantasy, The Blow...) následovala temná, ale už o něco přístupnější dvojka Wind in the Wires. Na obalu nové desky se - tentokrát ohnivě zrzavou kšticí ozdobený Patrick (zajímavé: na fotce s Lycanthropy jako odbarvený blonďák, na Wind.. prozměnu s vlasy černými jako havran) - symbolicky prohání na dětském kolotoči. Ten je příznačný jak pro humbuk okolo jeho osoby a přestup k velkému labelu, tak pro muziku samotnou, provázenou pouťovou všehochutí jukeboxů, hracích automatů a střelnic s cetkami. A proč se právě o The Magic Position všichni svorně vyjadřují jako o jeho nejlepším?
Patrick se tu vystřídal všech samoúčelných experimentů, nešetřil naopak chytlavými motivy a pozvánkami pro hosty, mezi nimiž jsou nejvíc slyšet vídeňské smyčcové kvarteto a hlavně legendární Marianne Faithful: klavírní duet Magpie ozdobený jejím hlubokým hlasem patří k vrcholům alba. To je přepestré a celistvé zároveň. Vešli se na něj barový šanzónek Enchanted v obsazení klavír, kontrabas, vibrafon; melancholické indiepopové hitůvky Bluebells a Get Lost, připomínající Postal Service; dojemný cajdáček Augustine, melodií pomazaná Overture, v níž si do noty padají dunivý electro rytmus s houslovou oblohou i kratinké hravě-avangardní vsuvky. Tu a tam se sice Patrick inspiruje jinde trochu víc, než je zdrávo (Accident & Emergency jakoby vypadla z debutu The Go Team!), pořád ale zůstal především sám sebou, totiž nevyzpytatelným a dobrodrodružství hledajícím poutníkem mezi žánry.
Komentáře