Blessthefall - Awakening

Blessthefall vyložili v říjnu letošního roku všechny svoje trumfy v očekávání, že neupadnou do zapomnění fanoušků. Třetí dlouhohrající album je kulminací dva roky sbíraných nápadů a snaží se být nejvyzrálejší jak po lyrické, tak hudební stránce.

Otevřeně se hlásit k římsko-katolickému vyznání, to už dnes není žádné terno, obzvláště v nepřeberném množství metalcorových kapel. S tímto přesvědčením šli v roce 2003 do společného projektu dnes již jediní zbývající zakládající členové Blessthefall, bubeník Matt Traynor a baskytarista Jared Warth, jenž hojně na všech deskách obstarává i řev. Kapela ještě pro svoji třetí řadovku vyměnila muzikanta na rytmické kytaře a přivítala Elliotta Gruenberga, který přišel z post-hardcorové formace Before Their Eyes.

Cesta k albu „Awakening“ byla hodně odlišná od všeho, co předtím pětice z Phoenixu zažila. Za dva roky se stala známější, projela takřka celý svět a z poměrně nezajímavé kapely se vyklubala silná skupina, která svými texty nikoho na koncertech nepřesvědčuje, aby přesedlal na její víru. Texty frontmana Beau Bokana jsou spíše svobodomyslné, otevřené, inspirované jeho životními zkušenostmi, takže každý si z nich může vyzobat něco pro sebe.

Na Blessthefall oceňuji, že nijak výrazně nezměnili svůj styl do líbivější formy, neboť čisté emo vokály měli ve své produkci již od svého vzniku. Přidali více melodických kytarových vyhrávek, ale zanechali svoji „středoškolskou“ syrovost, kterou zajišťuje nejen břitké riffování, ale také notně prořízlý řev Jareda Warthe. Stačí si jenom počkat na doznění intra s vyhlašováním „we are the promised ones“ a dát si v rychlém tempu pořádnou sprchu. Na novém albu kytary hned od počátku nabízejí krásné melodie, silně inspirované Evropou.

Kamenem úrazu ve všech melodicko-metalcorových spolcích je zpěvná složka, ať už z hlediska zvolené tóniny nebo kvality daného zpěvu. Byť Bokan od svého příchodu do Blessthefall hodně pokročil, stále je na něm cítit, že dříve byl zvyklejší na jemnější věci. Mým uším jeho rejstřík ne vždy úplně lahodí. A to ale není zdaleka největší problém. Nemohu se totiž stále zbavit pocitu, že Jared Warth je pro mě mnohem větším frontmanem než Beau Bokan, a to nikoliv z důvodu, že kdysi na střední škole vymyslel název kapely. Jeho přednes plně zastíní oficiálního „muže vpředu“, jemuž tak nezbývá nic jiného, než být pěkně upravený a dobře vypadající pro dívčí část fanouškovské základny.

Blessthefall stojí především na kvalitním bubeníkovi a nosných kytarových melodiích. Nebýt Warthova zpěvu, na němž závisí řada skladeb na desce, byla by tato kapela silně podprůměrná. Kromě zmiňovaného úvodu je to rovněž „Bottomfeeder“, kde jsou velice dobře poskládané riffy.

Jelikož je čistý zpěv z kvalitativního hlediska jenom doplňkový, uspěl by v mnohem menším dávkování, jako například ve zvolňujícím fragmentu skladby „I'm the Bad News, in the Best Way“. Opačným příkladem je hned následující „The Reign“, kde bych raději poslouchal instrumentální verzi.

V čem na druhé straně Blessthefall úřadují, je naturální podání metalcoru bez nějakých elektronických příkras, z toho důvodu nepotřebují občasné efektování zpěvu nebo skladbu zbytečně prodlužující samply. Jejich muzikantský um stačí dost na to, aby přirozenou cestou dosáhli jak bortivého, tak emocionálního dopadu, zejména při živých vystoupeních. To celé je však potřeba podpořit kvalitní studiovou nahrávkou. V případě „Awakening“ se to Blessthefall jakžtakž povedlo, ale v porovnání s ostatními produkty na metalcorovém trhu je toto album průměrné.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark