Alice Cooper - Road

Pětasedmdesátiletý americký zpěvák, textař a skladatel Alice Cooper, vlastním jménem Vincent Damon Furnier, se na hudební scéně pohybuje více než půl století. K tomu, aby se dostal do širšího povědomí, mu pomohl mimo jiné i Frank Zappa.

Od nesmělých, psychedelických začátků, které lehce koketovaly s ranou pinkfloydovskou tvorbou, se postupně propracoval k pompéznímu, kytarovému hard rocku. Tahle orchestrální pompa, často s filmově-muzikálovým nádechem, byla dílem producenta Boba Ezrina. A to už byl jen krůček k divadelnímu pojetí jeho koncertů, k takzvanému shock rocku s hororovými rekvizitami, čímž Cooper inspiroval třeba i samotné Kiss.

Ono pódiové pojetí mu s menšími přestávkami vydrželo až do dnešních dnů. Co ovšem kolísalo, byla kvalita jednotlivých řadovek. Stylově byly široce rozkročeny od hard rocku a muzikálu přes elektronikou ovlivněný pop rock a metal až po hair metal.

Proč tak dlouhý úvod k nové desce? Právě proto, že u této rockové legendy si posluchač nikdy nemůže být jist, co mu naservíruje. Nicméně je pravdou, že podprůměrné album tento rodák z Detroitu asi nenatočil.

A jaká tedy novinka "Road" je? Tady asi velmi záleží na úhlu pohledu. Pokud čekáte další "Hey Stupid" či "Poison", napíšu to rovnou: nedočkáte se a může se dostavit opětovný pocit určitého zklamání, který se nese už dlouhá desetiletí. Ale pokud obdivujete autorovo glam-/hardrockové období z první poloviny sedmdesátých let, budete stejně jako já nadšeni.

Už na první poslech se letošní dílo liší od posledních kolekcí. Alice na to šel totiž jinak. Namísto klasické studiové práce nechal svoji koncertní kapelu ve složení Nita Strauss, Ryan Roxie a Tommy Henriksen (kytary), Chuck Garric (baskytara) a Glen Sobel (bicí) hrát pohromadě, tak, aby získal co nejautentičtější, živý zvuk. Výsledek si tedy vystačil jen s minimem studiových dotáček v podobě dublování nástrojů. A je to opravdu znát - mnohdy ucho zvukomilce skutečně zaplesá nad živelností nahrávky.

Již na první poslech je sound hutný, byť lehce archaický, ale ve výsledku to vůbec neruší. Naopak - návrat byť jen klávesových, prďáckých žestí či piana je mnohdy doslova kořením jednotlivých kompozic. Skvěle doplňuje kytarové trojspřeží, a dává tak vzpomenout na vynikající desky "Killers", "Billion Dollars Baby" či "School's Out". Však za oním šťavnatým oživením stojí již zmiňovaný Ezrin, který se ujal produkce a spoluautorsví některých skladeb.

Těch nápadných pomrknutí na doby dávno minulé najdete na desce mnohem více. Ať to jsou sedmdesátkové přechody na bicí, nebo kytarové kvartové či kvintové kytarové riffy. To, co bych za jiných okolností nazval (a asi právem) vykrádáním sama sebe, mi zde kupodivu vůbec nevadí. Ba naopak. Lahodí to mému uchu.

Celé album je vlastně jedna velká, energická, melodická jízda. Od úvodní singlovky "I'm Alice" (vzdáleně dá vzpomenout na "Elected" z roku 1972), která je poctou všem jeho fanouškům, přes "Welcome to the Show", která vtahuje posluchače do konceptu počinu, jehož tématem jsou cesty a bizarní příběhy o tom, co se na nich může stát.

Krom již zmíněného výkonu kapely a zejména kytaristky Nity a jejího parťáka Ryana je nutné vyzdvihnout hlas samotného Coopera. Ten si drží nadále svoji sílu a neodolatelné charisma temného vypravěče někdy hororových, jindy úsměvných historek.

Možná by někomu mohlo vadit, že zde není dostatek těch proplánovaných hitů. Nicméně právě bez nich drží celek pěkně pohromadě. Jeho kouzlo a síla tkví v již zmíněné silné, až nakažlivé sedmdesátkové melodičnosti. Nakonec i zde najdete několik hrotů, které lehce ční nad ostatními, ale ve výsledku nic, co by rádia v dnešní době obehrávala do omrzení.

Mezi ty více zapamatovatelné patří již zmíněný úvodní song o Mistru šílenství, otci děsu, potěší "White Line Frankestein" s hostujícím Tomem Morellem či nezbytný heartbreaker "Baby Please Don't Go". Tím však nechci napsat, že zbytek nestojí za poslech či že nějak pokulhává za ostatními kusy, právě naopak.

Dle mého názoru v celém konceptu tak trochu chybí výraznější děsuplná, více vrstvená skladba. Tu zde sice zastupuje "100 More Miles", té však chybí větší rozmach a sevření. Ale to je asi tak jediná a možná spíše osobní výtka.

Závěrečná cover legrácka "Magic Bus", původně od The Who, už jen dokresluje, jak je celá studiovka koncipována, tedy bez nějaké prvoplánovosti, uvolněně a zároveň přímočaře. Troufnu si napsat, že muzikantovým cílem bylo natočit to nejlepší, čím se kdy prezentoval.

Deska se poslouchá, básnickým obratem řečeno, jedním dechem. Když "Road" skončí, ukládám vinyl do papírového přebalu a chci jej zařadit… nikoli na konec Cooperovy bohaté diskografie, ale kamsi mezi "BIllion Dollars Baby" a "Muscle of Love".

"Road" je velmi solidní, vlastně výborné album, které potěší letité fanoušky Alice Coopera. Je potěšující , že i v dnešní době vychází silná rocková díla. Tam, kde předchozí řadovka "Detroit Story" lehce drhla, působí ta stávající jako chutné a lehce stravitelné a hlavně lahodně chuťově vyrovnané sousto. Rozhodně je to to nejlepší, co tento Američan za posledních dvacet let vydal. V jeho případě lze mluvit o znovunalezeném svatém grálu. Pro ty, kteří obdivují jeho tvorbu ze sedmdesátých let, je to pěkná devítka, pro ostatní o stupeň dolů.