Po disco soulové stylizaci na albu Young Americans zavětřil David Bowie čerstvou stopu. Něco z rhythm'n'bluesové citové zjitřenosti a funky odpichu mu na další desce za nehty ještě zůstalo, což se odráží třeba ve skladbách Golden Years, Word on a Wing nebo Stay. Ale souběžně s dozníváním afroamerických vlivů se teď obrací pro inspiraci do úplně jiných hudebních oblastí, o nichž by se dalo říct, že leží na opačném konci emoční škály. Strojovou odosobněnost, úsečnost, zneklidňující chlad, atributy příznačné hlavně pro krautrockové umělce přesadil Bowie do písničkového prostředí a brzy se ukázalo, že tím narazil na další zlatou žílu. Přestože na Station to Station terén, který plně zužitkuje na následující trojici „berlínských“ alb, teprve ohledává, výsledky jsou už teď nadmíru přesvědčivé.
Nahrávka je oproti zjemnělé elastičnosti Young Americans podstatně hutnější a drsnější. Oba kytaristé (Carlos Alomar a Earl Slick) dostávají více prostoru, který vyplňují nejen sofistikovanějším rhythm'n'bluesovým doprovodem ale i drsnějšími zvukovými rejstříky a sem tam i expresivními hlukovými výboji. Výrazný otisk tu zanechává i Springsteenův klávesista Roy Bittan. Bowie ve svém nejnovějším převleku za Hubeného bílého vévodu opět pokrývá několik pěveckých poloh, od exaltovaného soulmana přes zhýralou rockovou hvězdu až po nezaujatého androida.
Průnik Bowieho starých a nových hudebních zálib není homogenní. Někdy stojí... číst dále
Po disco soulové stylizaci na albu Young Americans zavětřil David Bowie čerstvou stopu. Něco z rhythm'n'bluesové citové zjitřenosti a funky odpichu mu na další desce za nehty ještě zůstalo, což se odráží třeba ve skladbách Golden Years, Word on a Wing nebo Stay. Ale souběžně s dozníváním afroamerických vlivů se teď obrací pro inspiraci do úplně jiných hudebních oblastí, o nichž by se dalo říct, že leží na opačném konci emoční škály. Strojovou odosobněnost, úsečnost, zneklidňující chlad, atributy příznačné hlavně pro krautrockové umělce přesadil Bowie do písničkového prostředí a brzy se ukázalo, že tím narazil na další zlatou žílu. Přestože na Station to Station terén, který plně zužitkuje na následující trojici „berlínských“ alb, teprve ohledává, výsledky jsou už teď nadmíru přesvědčivé.
Nahrávka je oproti zjemnělé elastičnosti Young Americans podstatně hutnější a drsnější. Oba kytaristé (Carlos Alomar a Earl Slick) dostávají více prostoru, který vyplňují nejen sofistikovanějším rhythm'n'bluesovým doprovodem ale i drsnějšími zvukovými rejstříky a sem tam i expresivními hlukovými výboji. Výrazný otisk tu zanechává i Springsteenův klávesista Roy Bittan. Bowie ve svém nejnovějším převleku za Hubeného bílého vévodu opět pokrývá několik pěveckých poloh, od exaltovaného soulmana přes zhýralou rockovou hvězdu až po nezaujatého androida.
Průnik Bowieho starých a nových hudebních zálib není homogenní. Někdy stojí r'n'b minulost a odlidštěná budoucnost vedle sebe (tempa měnící titulní desetiminutovka k tomu dává možnost), jindy se slévají do jednoho kadlubu, v němž převáží tu jedna, tu druhá složka. Pokaždé to ale skvěle funguje, album je kompaktní a má jednotnou atmosféru, do níž zapadá i závěrečná předělávka filmového trháku z padesátých let Wild Is the Wind. Station to Station otevírá bránu k Bowieho druhému vrcholnému období, v němž čerstvou spršku inspiračních jisker rozdmýchá do dalšího mocného a originálního plamene, kterým ožehne post punk, new romance, dark wave a kdovíco ještě. Toto album je prvním krokem, ale ani zdaleka ne polovičatým.
09.06.2022 - 10:26 | Acid3P
Samotný názov albumu napovedá, že nás čaká cesta s rôznymi zastávkami, v tomto prípade hudobnými polohami Davida Bowieho. Úvodná desaťminútovka je bluesrockovým burácajúcim vlakom (zároveň aj najlepšia skladba z albumu), nasleduje funk-rocková hitovka Golden Years, potom ortodoxnejšie a civilnejšie Bowieho spevácke polohy, v Stay typické opulentnejšie a dravé predstavenie a nakoniec spomalenie v love songu Wild Is the Wind. Podarený album.
#30 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time