80 %
Bratři - Escape
Bratři totiž zjevně nechtěli zcela kopírovat předchozí formáty tvůrčích přístupů z dřívějška. Zvukový design postupně zaměřili...
80 %
ABBA - The First Fifty Years (4LP)
Abby třicet osm písní. Skalní fanoušci jistě brzy odhalí podobnost nikoli čistě náhodnou s kompilací "The First Ten Years", která vyšla...
90 %
Mirek Kemel - Mordyjé
Mirek Kemel natočil tři autorská alba se svou kapelou, v níž mimo jiné působí i herec Vladimír Javorský (ten sólově vydal podařený...
70 %
Pixies - The Night the Zombies Came
Zdá se, že rockoví veteráni Pixies mají na vyhledávání talentovaných basistek opravdu čich. Po Kim Deal, která se vydala na sólovou...
80 %
Dežo Ursiny - Let’s Make A Summer
The Beatmen a The Soulmen, respektive The New Soulmen, ve které se druhá z těchto formací krátce před rozpadem proměnila, se věnuje u labelu...
27.01.2020 - 15:06 | vmagistr
Po pěti letech vydali Uriah Heep opět dvě alba v jednom roce. Po únorovém Firefly kapela "kula železo" (ačkoli s ohledem na produkovanou hudbu by byl případnější nějaký ten měkčí kov) a v listopadu roku 1977 vypustila ve stejné sestavě do světa album Innocent Victim. Cílení na mainstreamový rock je na něm zřejmější než v případě jeho předchůdce - rychlé kousky se zacílením na hitové výšiny, které na Firefly tvořily tu slabší část jejího obsahu, tu jednoznačně dominují. S tím pak koresponduje i fakt, že kapela poprvé ve své historii výrazněji využila služeb externího skladatele.
Hned úvodní dvojice Keep on Ridin' a Flyin' High je vystavěná podle podobně jásavé šablony. Rock'n'rollový mustr velí držet slušné tempo, které je pro podobné skladby životně důležité. Následující Roller (v rychlých pasážích je to "třetí do party") na mě totiž ve zpomalených a funkem lehce ovanutých místech působí rezignovaně a neživotně. Na Free'n'Easy si kapela vyzkoušela opravdu rychlou a hlavně agresivní polohu - druzí Birds of Prey se sice nekonají, ale při poslechu téhle pecky mám pocit, že nebýt Hensleyho autorské dominance, mohla kapela (s nadsázkou řečeno) na nástup NWOBHM reagovat i jinak než rozpadem. Hensley samozřejmě pořád uměl - se zasněnou Ilusion (škoda, že se na desku nedostala i její ráznější druhá část Masquerade) přichází první vrchol alba.
Až příliš kontrastně přichází druhá strana desky s příšerným popovým cajdákem Free Me - tohle se podle mě na LP vůbec nemělo objevit. A houpačkový efekt pokračuje, když vybrnkávaným začátkem jak od Jefferson Starship začíná jasný hit Cheat'n'Lie, můj favorit alba. Tady vnímám, jak je hudba dominantně pocitová záležitost - dle rozumem aplikovaných kritérií by v mých očích mělo jít o popovou vatu, ale emoce jsou zkrátka emoce. Na závěr desky tu máme dva kousky od externího skladatele Jacka Williamse (který navíc s Hensleym napsal i úvodní skladbu alba): potemnělou krásu s jemnými funkovými odlesky The Dance a epicky klenuté finále Choices, které dá vzpomenout na gradované závěry desek Uriah Heep z první poloviny dekády.
Z bonusů na vydání z roku 2004 zaujme především hybný kousek Masquerade - jak ten by se na originálu vyjímal místo Free Me! Vytvrzený fragment The River s výraznou basovou linkou ukazuje, že Trevor Bolder mohl na desce dostat i více prostoru, klávesový rock'n'roll Put Your Music Where Your Mouth Is už zase tolik neoslní.
Innocent Victim není úplně zlé album. Polovina skladeb je docela dobře poslouchatelná, ta druhá pak aspoň neurazí (s výjimkou jednoho velkého omylu). Jako možný problém do budoucna (a jak se v budoucnu ukázalo, šlo o problém stále výraznější) vnímám stav, kdy "nejheepovštěji" znějící materiál na desku dodal člověk zvenčí. Suma sumárum album vidím na tři hvězdičky - v rámci sedmdesátkové produkce kapely je to jen průměrná či podprůměrná deska.
Recenze již zveřejněna na www.progboard.com