Mílovými kroky se tahle parta neurvalých protinožců vzdaluje od relativně spořádaného novovlnného punku, který jako The Boys Next Door prezentovali na své prvotině Door Door. Vývoj, naznačený následujícím albem The Birthday Party, nahraným ještě pod starým názvem, ale vydaným už po přejmenování, nabral s třetí nahrávkou prudký spád. Prayers on Fire do značné míry zrcadlí to, co se z kapely mezitím stalo na pódiu: vzteklé a nebezpečné zvíře, které kolem sebe zběsile kope, škrábe a kouše, zároveň ale moc dobře ví, co chce. Rozervat špinavými australskými tesáky útulný pokojíček britského post-punku na kusy.
Extrémní, konfrontační, s nikým nesouměřitelní, takoví chtějí Birthday Party být a začíná se jim to skutečně dařit. Deska, nahrávaná doma v Melbourne opět s Tonym Cohenem v roli koproducenta, přináší vášnivou a divokou verzi post-punku, nasáklou nenasytnou touhou experimentovat s formou i obsahem. Drásavé kytary Rowlanda S. Howarda a Micka Harveyho, surová, nervní ale hráčsky precizní rytmika Tracyho Pewa a Philla Calverta a samozřejmě maniakální vokál Nicka Cavea, ztělesnění nočních můr o svěracích kazajkách a skotských střicích. Zatímco o autorství hudby se Cave s Howardem dělí zhruba fifty-fifty, texty jsou až na výjimky (dva Howardovy a po jednom od jejich tehdejších partnerek Genevieve McGuckin a Anity Lane) v jeho režii a přetékají groteskními, surrealistickými obrazy, zvrhlostmi a sebemrskačským humorem.
Skladby na Prayers on Fire... číst dále
Mílovými kroky se tahle parta neurvalých protinožců vzdaluje od relativně spořádaného novovlnného punku, který jako The Boys Next Door prezentovali na své prvotině Door Door. Vývoj, naznačený následujícím albem The Birthday Party, nahraným ještě pod starým názvem, ale vydaným už po přejmenování, nabral s třetí nahrávkou prudký spád. Prayers on Fire do značné míry zrcadlí to, co se z kapely mezitím stalo na pódiu: vzteklé a nebezpečné zvíře, které kolem sebe zběsile kope, škrábe a kouše, zároveň ale moc dobře ví, co chce. Rozervat špinavými australskými tesáky útulný pokojíček britského post-punku na kusy.
Extrémní, konfrontační, s nikým nesouměřitelní, takoví chtějí Birthday Party být a začíná se jim to skutečně dařit. Deska, nahrávaná doma v Melbourne opět s Tonym Cohenem v roli koproducenta, přináší vášnivou a divokou verzi post-punku, nasáklou nenasytnou touhou experimentovat s formou i obsahem. Drásavé kytary Rowlanda S. Howarda a Micka Harveyho, surová, nervní ale hráčsky precizní rytmika Tracyho Pewa a Philla Calverta a samozřejmě maniakální vokál Nicka Cavea, ztělesnění nočních můr o svěracích kazajkách a skotských střicích. Zatímco o autorství hudby se Cave s Howardem dělí zhruba fifty-fifty, texty jsou až na výjimky (dva Howardovy a po jednom od jejich tehdejších partnerek Genevieve McGuckin a Anity Lane) v jeho režii a přetékají groteskními, surrealistickými obrazy, zvrhlostmi a sebemrskačským humorem.
Skladby na Prayers on Fire ale nejsou jen bezhlavý bordel. I když se deska rodila v hustých mračnech alkoholických výparů, s aranžemi si Birthday Party dokázali rafinovaně pohrát. Mick Harvey vedle kytary několikrát rozeznívá piano a varhany, vždy úsporně a v duchu syrového celku, zároveň však velmi funkčně. Jindy se ke slovu dostane klarinet nebo saxofon, efektní dechové vstupy dodali také členové místní avantgardní jazzové skupiny Equal Local. Hned úvodní Zoo-Music Girl s divošskými Calvertovými bicími a Caveovým halekáním zdobí jejích břeskné fanfáry, singlovou Nick the Stripper zase opatřili výrazným riffem, který by mohl vzdáleně připomenout znělku ze seriálu Profesionálové, kdyby nebyl tak nenávistně poplivaný obscénním Caveovým štěkáním.
Skupina se neustále pohybuje na pomezí jakéhostakéhos řádu a totálního zvlčení, ať už nabere jakékoliv tempo. To krásně demonstruje píseň King Ink, v níž zpěv a kytara jakoby v každém okmžiku toužily utrhnout se ze řetězu, pořádně upustit páru, ale neústupná basová linka jim to nedovolí. Cry je zuřivá a uřícená, Capers zase opilecky potácivá, podobně jako Howardem zpívaná Ho-Ho, ve skladbě Figure of Fun se jazzově „rozsypaná“ rytmika a kytarový noise splétají do nezvladatelného chaosu. A Dead Song s textem Anity Lane představuje neurotické, zadrhávající rockabilly, skladbě Yard zase mátožný kontrabas Tracyho Pewa a Caveův saxofon dodávají úchylně noirovou atmosféru, piano Micka Harveyho pro změnu dominují závěrečným písním Dull Day a Just You and Me.
Několikaměsíční pobyt v Británii kapelu zocelil a stmelil, dal jí možnost ujasnit si v konfrontaci s tamnější scénou vlastní priority. Náruživost, s jakou se vůči většině post-punkových spolků vymezovali svým zběsilým pódiovým vystupováním, v němž nebyla nouze ani o bitky s fanoušky, dokázali vtělit i do alba Prayers on Fire. Přes všechen hudební extremismus si však nelze nevšimnout, že zejména v Nicku Caveovi a Rowlandu S. Howardovi dříme silný autorský potenciál. Jeho forma je zatím dost surová, ale o to autentičtější.
Komentáře