Hned na úvod chci říct, že nejsem žádný velký fanoušek Metalliky a vlastně ani Lou Reeda. Mám rád Velvet Underground, ale sólové Reedovy desky se mi nikdy nijak zvlášť nelíbily a rozhodně mám mnohem blíž k hudbě např. Johna Calea. A Metallica? V době, kdy bezkonkurenčně vládli thrashmetalové scéně, já poslouchal industriál a punk a heavy metal mi byl k smíchu. Ale časy se mění a dnes mi Metallica nijak zvlášť nevadí, dokonce se mi líbí jejich deska St. Anger, jen by měla být o půl hodiny kratší.
Okolnosti vzniku spolupráce Lou Reeda s Metallikou jsou myslím všeobecně dobře známé, a tak pojďme raději rovnou kousnout do toho kyselého jablka. Ať je to jak chce, Lulu je asi nejočekávanější deskou tohoto roku. Naprosto bizarní spojení dvou zcela odlišných světů, ba přímo galaxií, a to nejenom hudebně, ale především lidsky. Před dvaceti lety zhola vyloučeno, dnes teoreticky možné. Základním tématem desky se stala dema nikdy nevydaných písní, které Reed kdysi napsal pro divadelní hru německého dramatika Franka Wedekinda, které pak ve studiu společně dále rozpracovali a snažili se posunout na „novou úroveň“. První dojem z konečného výsledku byl šok a značné rozpaky. „Lulu“ je fakt divná deska a to nemyslím ve smyslu neobvyklá, ale prostě DIVNÁ. Je fakt těžké k ní přistupovat opravdu otevřeně, nesledovat tuhle Reeda a támhle Metallicu, ale vnímat ji jako jeden celek. Zpočátku mi to nešlo ani náhodou, naopak jsem se přistihl, jak si říkám:... číst dále
Hned na úvod chci říct, že nejsem žádný velký fanoušek Metalliky a vlastně ani Lou Reeda. Mám rád Velvet Underground, ale sólové Reedovy desky se mi nikdy nijak zvlášť nelíbily a rozhodně mám mnohem blíž k hudbě např. Johna Calea. A Metallica? V době, kdy bezkonkurenčně vládli thrashmetalové scéně, já poslouchal industriál a punk a heavy metal mi byl k smíchu. Ale časy se mění a dnes mi Metallica nijak zvlášť nevadí, dokonce se mi líbí jejich deska St. Anger, jen by měla být o půl hodiny kratší.
Okolnosti vzniku spolupráce Lou Reeda s Metallikou jsou myslím všeobecně dobře známé, a tak pojďme raději rovnou kousnout do toho kyselého jablka. Ať je to jak chce, Lulu je asi nejočekávanější deskou tohoto roku. Naprosto bizarní spojení dvou zcela odlišných světů, ba přímo galaxií, a to nejenom hudebně, ale především lidsky. Před dvaceti lety zhola vyloučeno, dnes teoreticky možné. Základním tématem desky se stala dema nikdy nevydaných písní, které Reed kdysi napsal pro divadelní hru německého dramatika Franka Wedekinda, které pak ve studiu společně dále rozpracovali a snažili se posunout na „novou úroveň“. První dojem z konečného výsledku byl šok a značné rozpaky. „Lulu“ je fakt divná deska a to nemyslím ve smyslu neobvyklá, ale prostě DIVNÁ. Je fakt těžké k ní přistupovat opravdu otevřeně, nesledovat tuhle Reeda a támhle Metallicu, ale vnímat ji jako jeden celek. Zpočátku mi to nešlo ani náhodou, naopak jsem se přistihl, jak si říkám: „Ááá, tak tohle je podle Reeda... a tady se zas konečně dostala ke slovu Metallica... a tady je zase kus Reeda“... a tak pořád dokola. Pokud to budete vnímat takhle, deska se vám skoro jistě líbit nebude. Je místy dost experimentální i na Reeda, takže je jasné, že Metallica se k něčemu takovému za celou svou kariéru ani nepřiblížila. To, k čemu Reed donutil oba kytaristy, je něco neslýchaného. Nehrát riffy (i když i na ně samozřejmě dojde), ale často si jen tak pohrávat s atmosférou a se zpětnou vazbou... no to je fakt něco!
Reed nikdy nebyl žádný zpěvák, je to spíš vypravěč, který má své charisma a dokáže textu vtisknout vlastní osobnost, což u jeho desek funguje velmi dobře, ve spojení s dunící Metallikou to ale často vyznívá mírně řečeno nepřesvědčivě. Některé skladby by klidně mohly být kratší, hlavně ty nekonečné Reedovy deklamace jen podbarvené disharmonickými smyčci nebo vazbící kytarou. Už vidím fanoušky Metalliky, jak se přitom ošívají a říkají si, co je to k***a za kravinu!! No jasně, velká zábava to není a nikdo už dnes neskočí na to, že to má zřejmě působit „umělecky“. Jako podkres ke skutečné divadelní hře by to bylo možná ok a snad by to mohlo ve zkrácené podobě fungovat i na albu, ale takhle je to jen nuda a opruz. Nicméně hlavně v závěru desky to docela zafunguje a časem přijdete i na dalších pár kladných věcí. Například na znepokojivé spojení opravdu temného kytarového riffu s Reedovou lhostejnou deklamací v The View anebo na uhrančivou thrash řežbu s Reedovým zuboženým bědováním v Mistress Dread, která jako by nikdy neměla skončit. Nejdůležitější mi ale přijde celková atmosféra desky, která mi trochu připomíná Reedovo přelomové album Berlin z roku 1973, do kterého se mi však nikdy nepodařilo úplně proniknout. Na „Lulu“ se samozřejmě pracuje s trochu jinými prostředky, nejsou zde tak těžké orchestrální pasáže jako na „Berlínu“ a i metalové drcení na něm pochopitelně neuslyšíte, ale právě tou těžko definovatelnou, tísnivou atmosférou, byť tvořenou jiným způsobem, jsou si obě desky dost podobné.
Z Metalliky mám už delší čas pocit, že jim došly nápady, a tak loví, kde se dá. Klasický thrash už hrát nechtějí (anebo nemohou), a tak hledají svoji novou tvář, novou uměleckou identitu. Tahle spolupráce ale pro ně byla přece jen velký krok do neznáma a podle mě tím riskovali mnohem víc než Reed. Od něj už jsou fanoušci na ledacos zvyklí, a navíc jeho pozice je úplně jiná. I kdyby už nikdy nevydal žádnou desku a jen si v Brooklynu v klidu popíjel kafíčko, stejně ho budou všichni respektovat. Metallica v takové pozici ani zdaleka není a muselo jim být už během nahrávání jasné, že metaloví fanoušci jim to dají pěkně sežrat. Mnozí z nich tuhle desku nejspíš popraví a otočí se k nim zády, pro mě osobně však Metallica tímto krokem naopak výrazně stoupla v ceně. Ne jako muzikanti, ale především jako lidi. Jít do něčeho s vědomím, že za to nejspíš sklidím zdrcující kritiku, a přesto to udělám, protože jsem prostě přesvědčený, že je to tak správně, to chce pořádné koule. A ty Metallica teda rozhodně má. A přestože tohle album nebude asi moc úspěšné, může jim nakonec opravdu ukázat novou cestu, po které budou moci v budoucnu kráčet. Jak to tak vidím, nakonec budu mít tu desku docela rád, i když bych na začátku rozhodně nečekal, že tohle řeknu.
Vyšlo ve Sparku #12/2011.
29.05.2020 - 20:59 | Meca76
Tak toto teda nie, to absolútne nevyšlo,naopak úplne zlyhalo. Jeden jediný krát,som si to vypočul od začiatku až do konca,a stačilo !
Sklamanie z tohto albumu je veľmi slabé slovo. Úprimne mám nervy,keď to škatulkujú do radových albumov Metallicy a ešte robia aj rebríček od najhoršieho po najlepší a Lulu dokonca nie je medzi najhoršími,ale dominuje v prvej polke.
Je to album Lou Reeda a Metallica robí len doprovod. Spolupráca týchto dvoch odlišných interpretov ale nevyšla. Pár momentov síce je tam dobrých,ale ako celok to úplne zlyhalo. Nudné,uťahané,frustrujúce... A posledná skladba má 19 a pol minúty? Nemám slov,úplne zbytočné naťahovanie času !
PS: Hanbím sa že som si vôbec tento album kúpil,a nachádza sa v mojej zbierke,lebo už nemám vôbec chuť si to ešte niekedy vypočuť, a celý album už nikdy ! Aj mojich 25% hodnotenia je ešte veľmi slušných...
06.05.2012 - 18:07 | AyCay
Ta deska není tak špatná, jak je v módě tvrdit. Nicméně s výběrem jít do toho s Metalikou, se prostě Lou Reed sekl - kdyby si vybral někoho, kdo je schopen k věci přistoupit víc inovativně a s nápady, mohlo to dopadnout lépe. Bohužel chlapci z Metaliky prostě nepřekročili svůj stín.
05.05.2012 - 1:32 | DarthArt
Jeden by se až trochu styděl za skepsi u slušné Death Magnetic, s poslechem (nebo spíš protrpěným poslechem) Lulu ale přichází jistota, že předchozí pocity byly namístě. Vím, že tahle divná spolupráce s Lou Reedem je jakýsi soundtrack, to však nic nemění na tom, že větší pitomost a zbytečnost aby člověk pohledal a že členové Metalliky definitivně pohřbili zbytky kdysi slavného jména. Kapela masivně bojuje za ochranu proti nelegálnímu šíření nahrávek po internetu a asi má i pravdu. Ale chtít prachy za tohle je drzost!