David Bowie - The Next Day

Okolnosti spojené s vydáním nového alba "The Next Day" Davida Bowieho možná až příliš zbytečně odvádějí pozornost od nahrávky samotné, ale nakonec jak si to Mistr nachystal, takové to i má. Schovávat se skoro deset let před zraky veřejnosti, natočit desku v úplné tajnosti a ohlásit ji v den svých šedesátých šestých narozenin společně s novým singlem a tím totálně šokovat celý hudební svět... to pak není divu, že reakce všech nadšených fanoušků jsou ovlivněny euforickými pocity z návratu jejich hudebního idola. A co je hlavní, oni mají proč. Když dáme celé to pečlivě promyšlené promo stranou, "The Next Day" je po delší době opravdu podařeným zářezem v Bowieho rozsáhlé diskografii.

Pokud se zamyslíte nad tím, zdali by nahrávka vzbudila stejný rozruch, kdyby vyšla pár let po předchozí "Reality", musíte se dopátrat jednoduché odpovědi. Nevzbudila. Jenže na začátku nového milénia bylo najednou kolem možná až moc Bowieho najednou (jako by to vůbec bylo možné). S pravidelností natáčel nová alba, ročně vycházelo několik kompilací, pravidelně koncertoval a do toho si vezměte řadu spoluprací s jinými umělci (namátkou Massive Attack, TV On The Radio, Scarlett Johansson). A i když většina hudby, pod kterou se podepsal, vždy vyzařovala kvalitu, nevěděli jsme, jak moc nám bude tenhle hudební chameleon chybět, do té doby, než nám došlo, že už možná nic nenatočí. Tím chci naznačit, že "The Next Day" je výborná nahrávka, která by jinak zůstala mnohým utajena, kdyby nevyšla za okolností, za jakých vyšla.

© kgsr.comBowie uměleckou pauzu ale potřeboval, aby se mohl zamyslet, kam dál, stejně jako se rozhodoval ve své kariéře již několikrát před tím. Ne vždy došel ke správným rozhodnutím. Například "Pin Ups" možná není úplně nejlepší album předělávek, většina tvorby z druhé půlky osmdesátých let nestojí za řeč a devadesátkové experimenty s elektronikou nemusí vyhovovat každému. Z většiny svých přešlapů však našel cestu ven, ale posledními třemi nahrávkami "Hours...", "Heathen" a "Reality" se dostal do zvláštní situace. Sice se mu podařilo získal zpátky publikum, vystrašené elektronickými pokusy z "Outside" a "Earthling", ale k tomu i status stárnoucího muzikanta, který k němu neseděl a který si tenkrát ani nezasloužil (schválně si pusťte "I Took A Trip On A Gemini Spaceship" nebo "What's Really Happening?" - stárnoucí muzikant? Pche!). Jenže právě přiznání si stáří, ohlížení se zpět, nostalgie a stejně tak touha pořádně si zablbnout ve studiu, dokud na to ještě stačí síly, jsou hlavními přednostmi nového materiálu.

Motto, s jakým nové písně nejspíš připravoval, najdeme hned v úvodní a zároveň titulní skladbě. "Here I am, not quite dying," štěká Bowie do téměř punkového doprovodu, v němž nám dává jasné najevo, že s ním ještě chvíli máme počítat. Hlavně je pořád ve skvělé hlasové formě, což nám dokáže napříč celou deskou. Ta z velké části přináší především hlasitý, vzrušující a sebejistý rock 'n' roll, v němž dominují kytary Gerryho Leonarda a Earla Slicka (k čemuž přispěl i fakt, že hráč na klávesové nástroje Mike Garson tentokrát při natáčení chyběl úplně). Výrazně se zpomalí pouze v písních "You Feel So Lonely You Could Die" (v níž skvěle evokuje cizí osamělost a sebevražedné deprese, ale hudebně těžce vykrádá Cohenovo "Hallelujah" - asi nejslabší moment, který nezachrání ani závěrečná bicí sekvence vypůjčená ze skladby "Five Years" z klasického alba "The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars"), Scottem Walkerem nasáté "Heat" a "Where Are We Now?".

Právě poslední zmíněná patří ke klíčovým momentům "The Next Day" a ukazuje Bowieho v úplně nové poloze. V poloze ikony nostalgicky vzpomínající na jedno z nejzásadnějších období svého života, kterým v tomto případě není žádné jiné, než slavné berlínské období (v textu se objevují odkazy na tehdejší Berlín a srovnává jej s tím současným). Právě onen osobní prožitek, zpověď, pohled do duše umělce, je něco, co v jeho textech většinou nenajdete. Bowie to své přecházení z postavy do postavy došel až tak daleko, že možná ani on sám nemá úplně jasnou odpověď na otázku, kdo je David Bowie. Během života v ústraní ale získal novou perspektivu, díky níž je schopný se například elegantně podívat na život celebrit jak z vnějšího, tak z vnitřního pohledu ("The Stars (Are Out Tonight)").

V "Dirty Boys" vykresluje portrét divokého gangu delikventních chuligánů, který krásně podkreslují špinavé kytary a saxofon, zatímco v "If You Can See Me" se textově vrací do středověké historie a hudebně naopak k elektronickým experimentům. Jinde to zase vypadá, že poslední době snad hodně poslouchal Blur ("I'd Rather Be High", "Boss Of Me") a dojde i na vtipnou parodii sebe sama - "Dancing Out In Space" zní jako Bowieho verze skladby "Bowie's In Space" od Flight Of The Conchords (za což má v tomto případě rozhodně plusové body).

"The Next Day" ve svých zhruba padesáti minutách ukazuje, o čem všem David Bowie byl a o čem by snad ještě mohl být. Nové písně jsou plny jeho hudebního chameleonství, kterým byl vždy tak známý, a vůbec nevadí, že ve svém současném zabarvení vlastně z velké části vzpomíná. Za přispění Tonyho Viscontiho všem na ploše čtrnácti kompozic ukázal, že je stále na míle vzdálený tomu, stát se muzejním exponátem, naopak jeho tvorba je ve výsledku živelnější a podstatnější, vyjadřující pocity úzkosti, znechucení a strachu v dnešním světě zmítaném konflikty, od nichž naši pozornost možná až příliš často odvádí povrchní celebrity. Teď už jen můžeme doufat, že se téhle jeho podoby dočkáme i naživo.