"Máme sílu milovat se navzájem, ať se děje, co se děje" - tímto sloganem končí pátá nahrávka Gorillaz "Humanz" a její sdělení skvěle vystihuje současné politické směřování populárního animovaného projektu hudebníka Damona Albarna a výtvarníka Jamieho Hewletta. Netřeba se pouštět do popisu současné politické situace ve světě, od toho jsou tu jiní a povolanější, ale ať už je aktuální vývoj světových událostí, jaký je, slouží jako zdroj inspirace pro mnohé umělce. Když Albarn začal dávat dohromady hudební nápady pro novou desku, jel současný americký prezident Donald Trump zrovna svou kampaň. Ačkoliv se v té době zdálo, že jeho šance na úspěch nemusejí být zrovna závratné, napadlo Albarna pojmout gorilí novinku jako večírek, který by následoval po Trumpově zvolení, večírek ke konci světa. A co by to bylo za večírek, kdyby na něm měli být pouze pouze fiktivní členové 2D, Murdoc, Noodle a Russel.
Téměř každá dosud vydaná deska Gorillaz obsahovala značné množství hostů a na novince se nebojí jít v tomto směru ještě dál - album je jimi nabito doslova k prasknutí. Ale stejně jako na předchozích titulech i zde dokáží být koherentní. Větší prostor tentokrát dostaly téměř neznámé tváře (pokud posloucháte pouze žebříčkovou hudbu, nebudete pravděpodobně znát téměř nikoho) a překvapivě i ženské vokály, v předchozích letech používané spíš výjimečně. Díky tomu z gorilích nahrávek tentokrát zní pěvecké legendy Mavis... číst dále
"Máme sílu milovat se navzájem, ať se děje, co se děje" - tímto sloganem končí pátá nahrávka Gorillaz "Humanz" a její sdělení skvěle vystihuje současné politické směřování populárního animovaného projektu hudebníka Damona Albarna a výtvarníka Jamieho Hewletta. Netřeba se pouštět do popisu současné politické situace ve světě, od toho jsou tu jiní a povolanější, ale ať už je aktuální vývoj světových událostí, jaký je, slouží jako zdroj inspirace pro mnohé umělce. Když Albarn začal dávat dohromady hudební nápady pro novou desku, jel současný americký prezident Donald Trump zrovna svou kampaň. Ačkoliv se v té době zdálo, že jeho šance na úspěch nemusejí být zrovna závratné, napadlo Albarna pojmout gorilí novinku jako večírek, který by následoval po Trumpově zvolení, večírek ke konci světa. A co by to bylo za večírek, kdyby na něm měli být pouze pouze fiktivní členové 2D, Murdoc, Noodle a Russel.
Téměř každá dosud vydaná deska Gorillaz obsahovala značné množství hostů a na novince se nebojí jít v tomto směru ještě dál - album je jimi nabito doslova k prasknutí. Ale stejně jako na předchozích titulech i zde dokáží být koherentní. Větší prostor tentokrát dostaly téměř neznámé tváře (pokud posloucháte pouze žebříčkovou hudbu, nebudete pravděpodobně znát téměř nikoho) a překvapivě i ženské vokály, v předchozích letech používané spíš výjimečně. Díky tomu z gorilích nahrávek tentokrát zní pěvecké legendy Mavis Staples a Grace Jones. Vedle nich se pak určitě neztratí mladá generace talentovaných rapperů (Vince Staples, Danny Brown, vítěz ceny Mercury z roku 2015 Benjamin Clementine), které doplňují relativní nováčci (Kelela, Kali Uchis) i ti ostřílenější matadoři (značně diskutovaná prezence Noela Gallaghera v závěrečné skladbě, De La Soul, Jean-Michel Jarre). Zajímavých hostů je tedy na "Humanz" požehnaně, jak ale zní Gorillaz v roce 2017?
Současně i futuristicky. Deska "Humanz" byla vytvořena tak, aby fungovala teď a tady a jen jakoby mimochodem pokoukává po budoucnosti. Ten, kdo zná Gorillaz pouze z rádiových singlů, bude nejspíš v rozpacích. Zapomeňte na hity, na ty se tady nehraje. Nejblíže má nahrávka zvukově k poslednímu albu "The Fall" nahraném na iPadu - i novinka vznikla ve velké míře na tomto populárním tabletu. Analogové nástroje byly tentokrát téměř odloženy stranou a snad i díky mnohem většímu důrazu na svižnou elektroniku se vytratily pomalejší skladby, což koneckonců Damon Albarn už dlouho dopředu avizoval. Čistou melancholií je prosáklá snad pouze "Busted and Blue" (představte si hudbu k filmu "Blade Runner" na sedativech). Albarnovy pěvecké příspěvky v sobě ale nesou notnou dávku emocí, i když je dávkuje poskrovnu. "Busted and Blue" a vedle ní "Andromeda" jsou jedny z mála skladeb, kde je jeho zpěv v popředí. Po většinu času diriguje tuhle rozjetou párty z pozadí.
I když vás žádná vyložená rádiovka na "Humanz" nečeká, neznamená to, že by chyběly výrazné momenty. Hned úvodní "Ascension" s energicky naléhavým Vincem Staplesem (v současnosti jeden z nejopěvovanějších rapperů) a gospelovým sborem je pravděpodobně zatím nejsilnějším otvírákem na studiovém albu Gorillaz vůbec. Navíc se vším tím podivným pípáním, bzučením a kdoví čím ještě je již od začátku jasné, že tahle deska bude hlavně o hravosti. Jako další příklad může posloužit "Submission", kterou americká zpěvačka s etiopskými kořeny Kelela posouvá do rozverného r'n'b jamu, v němž to také rozjíždí rapper Danny Brown, tak jak to umí jen on (jeho unikátní projev si s nikým nespletete), nebo šílené elektro "Charger" s improvizující Grace Jones. A asi nejpopovější moment přichází v závěrečném popěvku "We Got The Power", kde Albarn společně s Jehnny Beth ze Savages a Noelem Gallagherem zakončují svůj temný večírek na pozitivní notě, neboť jak jsem již zmínil na začátku, současná situace ve světě je značně napjatá a pouze pokud budeme držet spolu, nám může svitnout naděje.
"Humanz" může zpočátku působit chaoticky a místy vám může připadat, že možná až příliš prostoru dostali pozvaní hosté. Dejte mu ale čas a zjistíte, že pánové Damon Albarn a Jamie Hewlett i po téměř dvacetileté existenci gorilího projektu dokázali přijít s albem znějícím svěže a mladě. Všechen ten chaos vlastně vytváří barevnou koláž, jež se jen tak neoposlouchá. Je sbírkou inteligentního popu, který nezná hranic - ten koneckonců Gorillaz vždy uměli. Albarn má údajně rozdělaných dalších čtyřicet songů, čeká nás desetidílný televizní seriál, světové turné... Rok 2017 se zřejmě ponese ve znamení animovaných opičáků a fanoušci mohou jásat. Vítejte zpátky, opičáci!
20.04.2017 - 12:06 | Johny van M.
Lidé, kterým se toto líbí
Čím víc featuringů, tím míň Gorillaz. Kdysi zajímavej projekt u mě tímhle r'n'b/hip-hop/bůhvíco albem klesnul až na dno... Hrozná nuda, hit žádnej, ale svý fanoušky si deska jistě najde. Nám ostatním nezbejvá než vzpomínat na zlatý časy Clinta Eastwooda...