Pohublá postava na podiu ve volném triku s předkloněným obličejem ztraceným za oponou z vlasů, prsty srostlými s dokonale ochočeným řvoucím i předoucím jaguárem, životem prošpikovaným svou osudovou ženou, jež je stále někde nablízku. Tělo je hmatatelně před vámi, ale duše je zaručeně totálně rozprostřena v jakémsi nedotknutelném prostoru, z něhož vysílá zprávy všem přihlížejícím, naslouchajícím, kolemjdoucím... Hluk vibrujícího prostoru rezonuje i ve vašem těle. Už roky. K naprosté slasti. Hypnotizující model Sonic Youth. Adorace, fascinace, encyklopedizace...
Střih.
Za zády Vám doznívá industriální hluk milovaných ulic a slunce ještě tu a tam zakrývají chuchvalce páry. Chcete pryč, ale nejde to. Město je tu pořád. Věčné. Pevné. V koutech, kde jste se nyní ocitli, je ale nehnutě tiché a celý prostor je, zdá se, neprodyšně uzavřen od okolního světa. Žádný výhled do otevřené krajiny. Roky míjený kout.
Až má člověk pocit, že právě do těchhle míst Moore celé ty roky z živelně ryčného kruhu nejbližších utíkal a střádal motivy, nápady, pocity. Nyní přišel čas vše sjednotit, vytvarovat, zvěčnit. Naštěstí bylo poblíž další dítě New Yorku. Bloňďák. Blonďák, který bral svoji tvorbu s ohledem na uměleckou hodnotu věci. Ostatně, to mají s Thurstonem společné. Bavit se, ale když už ten potenciál a cítění v sobě máme, nenechme je vyprchat v pouhopouhé zábavě. Stvořme něco pevného, hodnotného, trvalého. Nedá se tomu... číst dále
Pohublá postava na podiu ve volném triku s předkloněným obličejem ztraceným za oponou z vlasů, prsty srostlými s dokonale ochočeným řvoucím i předoucím jaguárem, životem prošpikovaným svou osudovou ženou, jež je stále někde nablízku. Tělo je hmatatelně před vámi, ale duše je zaručeně totálně rozprostřena v jakémsi nedotknutelném prostoru, z něhož vysílá zprávy všem přihlížejícím, naslouchajícím, kolemjdoucím... Hluk vibrujícího prostoru rezonuje i ve vašem těle. Už roky. K naprosté slasti. Hypnotizující model Sonic Youth. Adorace, fascinace, encyklopedizace...
Střih.
Za zády Vám doznívá industriální hluk milovaných ulic a slunce ještě tu a tam zakrývají chuchvalce páry. Chcete pryč, ale nejde to. Město je tu pořád. Věčné. Pevné. V koutech, kde jste se nyní ocitli, je ale nehnutě tiché a celý prostor je, zdá se, neprodyšně uzavřen od okolního světa. Žádný výhled do otevřené krajiny. Roky míjený kout.
Až má člověk pocit, že právě do těchhle míst Moore celé ty roky z živelně ryčného kruhu nejbližších utíkal a střádal motivy, nápady, pocity. Nyní přišel čas vše sjednotit, vytvarovat, zvěčnit. Naštěstí bylo poblíž další dítě New Yorku. Bloňďák. Blonďák, který bral svoji tvorbu s ohledem na uměleckou hodnotu věci. Ostatně, to mají s Thurstonem společné. Bavit se, ale když už ten potenciál a cítění v sobě máme, nenechme je vyprchat v pouhopouhé zábavě. Stvořme něco pevného, hodnotného, trvalého. Nedá se tomu poručit. Ale má-li člověk schopnost, ideu a vůli, je rázem na cestě. Tentokrát se Beckova a Thurstonova cesta kříží. Křižovatka je to sice nenápadná, možná i z určitých úhlů přehlédnutelná, ale opodstatněná a trvalá.
Vzniklo album s dominantní a směrurčující akustickou kytarou a silnými melodickými motivy. Beckova produkce a nástroje využívají forem, které si blonďák vyzkoušel již na autorských albech Mutation a ještě výrazněji na Sea Change. Zvuk akustické kytary doplněný plochou kláves, jemnou jako pavučinka, decentní basovou linkou a občasnými spíše ševelícími a odklepávajícími perkusemi. Tenhle model, naroubován na písně Thurstona Moora, funguje skvěle. Rozhodně o řádné množství kroků líp, než Beckova výpomoc slečně Šarlotce. (Ta mu jistě přinesla větší mediální ryk a vstup do všeobecného podvědomí.)
Sonic Youth mají svůj trademark (krom jiného) v proplétajících se a opakujících se motivech, které vytváří hlukovou mantru postupně gradovanou k momentu zlomu transformovaného v sonickou tečku. Nesete se na vlnách do stále nebezpečnějších výšek, aniž si to uvědomujete. Z části se podobný motiv objevuje i na Demolished Thoughts. Jen plochu žhavých lamp nahradily housle a repetice šestistrunných motivů křehká harfa; místo koloritu všepohlcující bouře zneklidňující bezvětří. V nesprávnou chvíli či pro nepřipraveného posluchače by však tahle poloha mohla představovat takřka nepřekousnutelnou nudu a některým písním by hrozilo vynechávání. Jenže to by byla zásadní chyba. Právě v klidu instrumentálních ploch vyniká kontrast se zpěvem a klasickou formou písně (Illuminine); právě takhle Beck vystavěl komorní dramata zažírající se pod kůži a pokračující až na kost (Orchard Street). Právě to dělá z Thurstona Moorea novodobého představitele městkého psychedelického folku (vcelku příšerně znějící nálepka). Témata opuštěnosti jedince v šedých zdech lidmi přeplněného města, názvuky surrealismu, všudypřítomná melancholie, to vše podřízeno textům povzneseným do poezie (fungující i bez hudby) a atmosférickým zvukovým črtům. A opakování motivů (hudebních, zvukových i textových) i mezi jednotlivými skladbami. Tady byla prostě volba Becka naprosto přirozená. Oba ctí umělecká díla a jedinečnost jejich autorů, tvoří na racionálních základech, jsou osudově spjati s New Yorkem, flanelovými košilemi, odkazem Velvet Underground (Benediction má naprosto sexy sound a la Loaded) a hudebním anarchismem.
Pokud jste si kladli otázku, co vše stojí za kouzlem Sonic Youth, máte nyní odkrytý jeden hlavní kořen - dobře napsané písně v čisté přírodní podobě. Žádná žánrová odbočka, vrtoch slavných či experiment. Jen chybějící článek v jedné mozaice. Opodstaněný a dlouho očekávaný. A jestli jste si říkali, kdy naplno zúročí blonďák svoje pokusné koláže využité pro covery v rámci Record Club, máte jasnou odpověď.
Komentáře