David Bowie - Diamond Dogs

Dystopická vize George Orwella 1984 se mezi muzikanty těší velké oblibě a s Bowieho dekadentním pohledem na chování společnosti se mohla jen těžko minout. Album Diamond Dogs z tohoto pramene výrazně těží, názvy písní 1984 nebo Big Brother mluví samy za sebe. Původní záměr vytvořit na základě slavného románu celé divadelní představení ale nedospěl vinou autorskoprávních neshod ke zdárnému konci, a tak bylo orwellovské torzo doplněno jinými skladbami částečně ještě souvisejícími s postavou Ziggyho Stardusta. Tématická jednota tím ale příliš netrpí, písně s obou zdrojů k sobě v tomto ohledu nemají daleko.

Jinak je to ale s jednolitostí hudební fasády. Většina Bowieho albových milníků v 70. letech má relativně vyhraněný stylový profil, Diamond Dogs ale působí tak trochu dojmem přechodného stadia. Obsahuje hédonisticky třpytivý glamrock v podobě Diamond Dogs, artrockově rozmáchlý triptych Sweet Thing / Candidate / Sweet Thing (Reprise), stounovským riffem rozjetý hit Rebel Rebel i discosoulové smyčce v písni 1984, které už předjímají příští Bowieho inkarnaci. Přesto nahrávka drží pohromadě. Znepokojivá atmosféra poživačné agónie totalitní společnosti se vine celým albem a překlenuje hudební švy.

Bowieho zpěv je v každé z poloh maximálně přesvědčivý (skvělý je jeho teatrální crooning ve zmíněném pásmu Sweet Thing...), písňový materiál je prvotřídní, nechybí hitové melodie (Rebel Rebel, Rock 'n' Roll with Me, Big Brother). Po odeznění alba rozhodně nezůstává pocit nedodělku, slepence, horké jehly nebo něčeho podobného. Odchod Micka Ronsona je sice citelnou ztrátou (většinu kytarových partů prozatím obstaral Bowie sám), ale na druhou stranu obnovená spolupráce s Tonym Viscontim už otevírá dveře k příštím vizionářským dílům, kterými budou oba spoludefinovat postpunkovou éru. Album Diamond Dogs ale ještě cele patří sedmé dekádě, rozkročené mezi jejími stylovými pilíři jako jsou glam, protopunk či disco. Zdánlivě nerozhodně, přesto s pevnou vnitřní integritou a skvělými písničkami.