S novým albem M83 Anthony Gonzalez nijak nepospíchal. Dvojnálož "Hurry Up, We're Dreaming", která na konci roku 2011 ovládla všechny výroční žebříčky včetně našeho, si možná i vyžadovala menší tvůrčí ticho. Mikrosvět pod obalem překypoval silnými momenty a vstřebával se dlouho. Ticho je navíc nepřesný výraz skutečného pracovního statusu; hlavního muže francouzského projektu bylo všude plno. Společně s Josephem Trapanesem nahrál v roce 2013 soundtrack pro sci-fi "Nevědomí", jméno kapely jste mohli najít i v titulcích "Divergence", "Rezistence" či "You And The Night", režijním počinu staršího bratra Yanna Gonzaleze. Nemluvě o tom, jak si skladby M83 oblíbili tvůrci neoriginálních soundtrackových kolekcí a reklam.
Za tím vším ale pomalu, bez velké pozornosti, vznikal nástupce snílkovské odysey. Rovnat se jí, či ji dokonce překonat, se mohlo jevit jako obtížný úkol. Pro tuto cestu se Gonzalez ostatně ani nerozhodl a na své trase se jednoduše zase vydal ve směru výhybky. Se svým futuristickým hudebním tělesem se vrátil do minulosti, a to ještě hlouběji, než tomu bylo u jeho dosavadních osmdesátkových pokusů, kterými je celá jeho tvorba nasáklá. Junk v názvu dle muzikantových slov odkazuje k úchvatné i děsivé skutečnosti, že všechno, co dnes stvoříme, jednoho dne skončí jako vesmírný odpad. Na první poslech připomíná sonické harampádí i deska samotná.
M83 vždy charakterizovala tematická neucelenost. Kromě osoby ústředního autora ji... číst dále
S novým albem M83 Anthony Gonzalez nijak nepospíchal. Dvojnálož "Hurry Up, We're Dreaming", která na konci roku 2011 ovládla všechny výroční žebříčky včetně našeho, si možná i vyžadovala menší tvůrčí ticho. Mikrosvět pod obalem překypoval silnými momenty a vstřebával se dlouho. Ticho je navíc nepřesný výraz skutečného pracovního statusu; hlavního muže francouzského projektu bylo všude plno. Společně s Josephem Trapanesem nahrál v roce 2013 soundtrack pro sci-fi "Nevědomí", jméno kapely jste mohli najít i v titulcích "Divergence", "Rezistence" či "You And The Night", režijním počinu staršího bratra Yanna Gonzaleze. Nemluvě o tom, jak si skladby M83 oblíbili tvůrci neoriginálních soundtrackových kolekcí a reklam.
Za tím vším ale pomalu, bez velké pozornosti, vznikal nástupce snílkovské odysey. Rovnat se jí, či ji dokonce překonat, se mohlo jevit jako obtížný úkol. Pro tuto cestu se Gonzalez ostatně ani nerozhodl a na své trase se jednoduše zase vydal ve směru výhybky. Se svým futuristickým hudebním tělesem se vrátil do minulosti, a to ještě hlouběji, než tomu bylo u jeho dosavadních osmdesátkových pokusů, kterými je celá jeho tvorba nasáklá. Junk v názvu dle muzikantových slov odkazuje k úchvatné i děsivé skutečnosti, že všechno, co dnes stvoříme, jednoho dne skončí jako vesmírný odpad. Na první poslech připomíná sonické harampádí i deska samotná.
M83 vždy charakterizovala tematická neucelenost. Kromě osoby ústředního autora ji spojovala všudypřítomná nostalgie a sklon k teatrálnosti. V tomto směru je novinka typickým Gonzalezovým rukopisem. Ve výběru hudebních témat umělec ale tentokrát ztratil všechny zábrany a kombinuje nekombinovatelné. Motiv pro televizní seriál ze sedmdesátých let, rozjuchaný klavír, uječená kytarová sóla Stevea Vaie, saxofonové slaďárny - to všechno tam vedle sebe existuje. Po prvotním zděšení a otázce, zda si autor dělá legraci, následuje fascinované pochopení, že to myslí naprosto vážně. Vzápětí přichází pokorné smíření, které střídá zvědavost a zájem. A aniž si to pak stačíte uvědomit, album vás má lapeno ve svých okovech. Zdánlivý kýč a chaos je rázem klenotem, který si chcete úzkostlivě opečovávat, labužnicky se obdivovat jeho kráse a nechávat si ho jen pro speciální příležitosti.
Je dobře, že se M83 na "Junk" vydali zase úplně jinou cestou, a rovnou tak dali stopku všem možným srovnáváním. Těm se samozřejmě úplně nevyhnou, posluchači si budou ze svého subjektivního pohledu nahrávku opět řadit a porovnávat ji především s posledním dvojalbem. Z objektivního hlediska se ale jedná o naprosto odlišné dílo, které si ani nezaslouží odbýt klasickým "Dřív to bylo lepší". Možná bylo. Ale hlavně to bylo z úplně jiné galaxie než z té, v níž se vylíhl svébytný organismus "Junk".
Dát hned na jeho první singl "Do It, Try It", v němž si honky-tonk piánko dává hvězdný souboj s přepáleným synthpopovým refrénem aka Tame Impala, by bylo matoucí. Nechat si hlavu obloudit grandiózní hrou smyčců v "Solitude" a konejšit se, že pompézní duch "Hurry Up" přece jenom ještě neodešel do říše věčného spánku, by bylo také zásadním omylem. Vzdát to s třetím "Go!", kosmické romanci s pořádně cool kytarami, a jednoduše od sedmé řadovky očekávat všechno, je konečně adekvátní reakce. Zprvu se to může jevit jako ponížená rezignace fanouška před nedotknutelným umělcovým egem. Dejte tomu ale víc času a dostanete se naopak do módu nadmíru spokojeného posluchače, který si hudební výlet napříč pestrými žánry užívá společně s jeho tvůrcem.
"Junk" není jenom poctou starým televizním seriálům, vzpomíná i na to nejlepší z celého repertoáru M83. Příznivci tak znovu dostanou svou porci příběhů z večerního města ("Walkway Blues", "Road Blaster"), vzrušující sci-fi fantazie ("Laser Gun"), zpáteční jízdenku do dětských let ("Fot The Kids") nebo čistokrevnou nostalgii ("Sunday Night 1987"). Za zmínku stojí také Gonzalezova šťastná ruka při výběru pěveckých doprovodů. Beck, spoluhráč Jordan Lawlor, francouzská zpěvačka Mai Lan a fanouškům kapely již dobře známá Susanne Sundfør - ti všichni skvěle zapadají do této multižánrové skládačky, kterou podle známého klišé budete asi buď milovat, nebo nenávidět. Takový už je ale osud velkých hudebních osobností, mezi nimiž si Anthony Gonzales s "Junk" upevňuje své místo.
Jak se mu vše podaří předvést i naživo, zjistíme v létě na letošním ročníku Colours of Ostrava, jehož je M83 jedním z headlinerů.
Komentáře