"K natáčení desky 'Bleach' jsme přistupovali, jako by se jednalo o živou nahrávku v rádiu. Když chcete udělat úspěšnou desku, musíte vypadnout ze studia dřív, než vás ty písničky začnou štvát. Dneska 'Bleach' silně nesnáším," prohlásil v roce 1991 Kurt Cobain o debutové desce své Nirvany. "Bleach" natočili, tehdy ještě s Chadem Channingem za bicími, za tři dny na osmistopý magnetofon. Za 600 dolarů. Syrovou, naléhavou a poctivou grungeovou desku.
Pro mnohé jde o jedinou opravdovou a nekomerční nahrávku Nirvany, jiní ji nebyli schopni po "Nevermind" pro její syrovost vůbec vstřebat. V každém případě už tady začínal Kurt Cobain, který si ale tehdy nechal psát své jméno jako Kurdt Kobain, směřovat k popovějšímu zvuku. Tvrdé skladby jako "Sifting" nebo "Paper Cuts" a v podstatě celý neučesaný zvuk desky to sice nenaznačovaly, ale právě tyto dvě zmiňované písně frontmana Nirvany nudily. Chtěl dělat pop music. Psát jednoduché skladby v podobě refrén - sloka - refrén. "S postupem času jsou mý písničky víc a víc popový, protože i já jsem čím dál šťastnější," řekl už krátce po vydání debutu a ilustroval to na The Beatles ovlivněné skladbě "About A Girl".
"Bleach" je velmi silná nahrávka, která má stále co říct, a také zajímavý dokument z doby, kdy se citlivý a zranitelný kluk připravuje, aniž by to zatím tušil, na život rockové ikony. Ještě se neproslavil skladbou "Smells Like Teen Spirit", ale zato voněl duchem mládí. Na desce ze sebe vyřval... číst dále
"K natáčení desky 'Bleach' jsme přistupovali, jako by se jednalo o živou nahrávku v rádiu. Když chcete udělat úspěšnou desku, musíte vypadnout ze studia dřív, než vás ty písničky začnou štvát. Dneska 'Bleach' silně nesnáším," prohlásil v roce 1991 Kurt Cobain o debutové desce své Nirvany. "Bleach" natočili, tehdy ještě s Chadem Channingem za bicími, za tři dny na osmistopý magnetofon. Za 600 dolarů. Syrovou, naléhavou a poctivou grungeovou desku.
Pro mnohé jde o jedinou opravdovou a nekomerční nahrávku Nirvany, jiní ji nebyli schopni po "Nevermind" pro její syrovost vůbec vstřebat. V každém případě už tady začínal Kurt Cobain, který si ale tehdy nechal psát své jméno jako Kurdt Kobain, směřovat k popovějšímu zvuku. Tvrdé skladby jako "Sifting" nebo "Paper Cuts" a v podstatě celý neučesaný zvuk desky to sice nenaznačovaly, ale právě tyto dvě zmiňované písně frontmana Nirvany nudily. Chtěl dělat pop music. Psát jednoduché skladby v podobě refrén - sloka - refrén. "S postupem času jsou mý písničky víc a víc popový, protože i já jsem čím dál šťastnější," řekl už krátce po vydání debutu a ilustroval to na The Beatles ovlivněné skladbě "About A Girl".
"Bleach" je velmi silná nahrávka, která má stále co říct, a také zajímavý dokument z doby, kdy se citlivý a zranitelný kluk připravuje, aniž by to zatím tušil, na život rockové ikony. Ještě se neproslavil skladbou "Smells Like Teen Spirit", ale zato voněl duchem mládí. Na desce ze sebe vyřval hromadu svých pochybností, bolestných nářků, tužeb a úzkostí. Hodně nahlas, sakra naléhavě, emotivně a upřímně. Se schopností dát do skladeb ten správný hukot, aby to nebyly jen nářky ufňukaného zpěváka, ale něco víc.
Ani po dvaceti letech neztrácí deska nic na své autentičnosti, je stále aktuální. Do kontextu doby nás navíc dostává poctivě zpracovaná reedice. Doplněním o zatím nevydaný koncert z Pine Street Theatre v Portlandu ukazuje, jak to Nirvaně fungovalo naživo. V čem byla její síla, proč tolik zaujala ona a ne třeba Tad nebo Screaming Trees (obě kapely mimochodem na tomto koncertě také hrály). I bez obrazové složky totiž cítíte sílu Cobainova charismatu, jeho přirozené frontmenství. Na pódiu ztrácí své věčné pochyby, je autoritou a sebevědomým člověkem, který alespoň tady ví, co opravdu chce.
Kurt Cobain kdysi popsal "Bleach" jako směsici upřímnosti a falešného sentimentu. Oboje z nahrávky cítíte i dnes, jen ten sentiment přestal být po dvaceti letech falešný, ale skutečný. Alespoň, pokud jste v devadesátých letech vyrůstali právě na Nirvaně.
PS.: Cobainovy citace jsou použité z knihy "Kurt Cobain & Courtney Love, nic víc", Nick Wise, překlad Jiří Popel, Votobia 1997.
Komentáře