Kdyby existovalo "Přiznání hudebních publicistů", podělil bych se, že v roce 2011 jsem na Grapu poprvé a dosud naposledy odešel z koncertu nejnudnějších headlinerů festivalu, jaké jsem kdy viděl. Emocionální chlad do země zírajícího Paula Bankse, minimální komunikace s publikem a neodlepení pat od podlahy budiž důkazem, že Interpol skutečně nejsou kapelou pro každého. A to i přesto, že se jim za sedmnáct let existence podařilo vyprodukovat několik opravdu zdařilých indie-rockových hitů přetřených masivní porcí post-punkové omáčky. Jmenovat snad netřeba.
Pátá deska "El Pintor", což v překladu ze španělštiny znamená malíř a je to zároveň i anagram názvu kapely, ale příznivce žánru příliš neuspokojí. Přitom hned první singlová ukázka "All The Rage Back Home" dávala tušit, že i přes absenci basáka Carlose Dengera by nás tentokrát mohla čekat povedená kolekce plná vrstvených a často i zvonivých kytarových riffů, gradujících bicích a potemnělých textů, které aktuálně vypráví o předákových depresích, frustracích a marných touhách. Činí tak ale naprosto nevýrazně, nezajímavě a mnohdy až úplně banálně. Uznejte sami - copak lze za tuctová slovní spojení typu: "Lehni si ke mně, budu tě držet pevně," ("Breaker 1"), "Oceán... můžu jít kamkoliv! Můžu jít kamkoliv! Tak volný... mé místo na slunci, můžu jít kamkoliv!" ("Anywhere"), "Pak při něm stála... při tom všem... stála při něm... když byl na kolenou... říkala stále jsme naživu,... číst dále
Kdyby existovalo "Přiznání hudebních publicistů", podělil bych se, že v roce 2011 jsem na Grapu poprvé a dosud naposledy odešel z koncertu nejnudnějších headlinerů festivalu, jaké jsem kdy viděl. Emocionální chlad do země zírajícího Paula Bankse, minimální komunikace s publikem a neodlepení pat od podlahy budiž důkazem, že Interpol skutečně nejsou kapelou pro každého. A to i přesto, že se jim za sedmnáct let existence podařilo vyprodukovat několik opravdu zdařilých indie-rockových hitů přetřených masivní porcí post-punkové omáčky. Jmenovat snad netřeba.
Pátá deska "El Pintor", což v překladu ze španělštiny znamená malíř a je to zároveň i anagram názvu kapely, ale příznivce žánru příliš neuspokojí. Přitom hned první singlová ukázka "All The Rage Back Home" dávala tušit, že i přes absenci basáka Carlose Dengera by nás tentokrát mohla čekat povedená kolekce plná vrstvených a často i zvonivých kytarových riffů, gradujících bicích a potemnělých textů, které aktuálně vypráví o předákových depresích, frustracích a marných touhách. Činí tak ale naprosto nevýrazně, nezajímavě a mnohdy až úplně banálně. Uznejte sami - copak lze za tuctová slovní spojení typu: "Lehni si ke mně, budu tě držet pevně," ("Breaker 1"), "Oceán... můžu jít kamkoliv! Můžu jít kamkoliv! Tak volný... mé místo na slunci, můžu jít kamkoliv!" ("Anywhere"), "Pak při něm stála... při tom všem... stála při něm... když byl na kolenou... říkala stále jsme naživu, stále jsme naživu" a spoustu podobně klišoidních a ufňukaných naříkání v jiných skladbách chválit?
Navíc, pokud byste čekali, že jsou texty propojeny nějakým souvislým příběhem nebo konceptem, jenž nějak souvisí s malířem, musím vás zklamat. Jde jen o krátké a mnohdy jen stěží rozluštitelné epizodky bez nějakého poselství či smyslu a podle slov kytaristy Daniela Kesslera byl tento název vybrán jen proto, že "prostě dobře zní".
Jen u textů to ale nekončí, potíž je totiž také v tom, že pokud jste slyšeli pilot, máte dokonalou představu, jak zní zbytek nahrávky. Zbývajících devět kousků totiž fígle úvodního singlu kopíruje tak okatě, až si začnete připadat, že jste zpátky na koncertě dokola opakujícího se tajtrlíka Manu Chaa.
Interpol jednoduše nemají obstojné nápady, kterými by album vyvolávající duchy Echo & The Bunnymen či Joy Division utáhli, a tak stále znovu opisují stejné vzorce jak z vlastní historie, tak od U2, Kings Of Leon, White Lies, The Vaccines nebo třeba Editors. Všechny zmíněné kapely přitom s podobnými proprietami dokážou vykouzlit neodolatelná alba, která je radost poslouchat (o jejich živém provedení ani nemluvě). V případě newyorského tria vám však po několikanásobném poslechu sice utkví příjemně ponurá, stísněná nálada alba, ale jednotlivé melodické úryvky či refrény stále ve stejné poloze zpívajícího Bankse už nikoliv.
"El Pintor" je zkrátka dělaná podle příručky "jak natočit další desku Interpol a příliš se u toho nezapotit" a na nějaké instrumentální vyhrávky, momenty překvapení, provzdušněné následovníky hitů typu "Obstacle 1" či "Evil" nebo, nedej bože, alespoň letmé experimenty zvysoka kašle. Kromě výborného singlu si zmínku zaslouží ještě relativně vyvedená "My Desire" s mírně vzletnou náladou, případně ještě naléhavá "Everything Is Wrong", jež zní jako béčko, co se nevešlo na "Mechanical Bull", ale zbytek už je jen vaření z několikrát vylouhovaného sáčku čaje.
Hlad po silném indie-rockovém albu sice Interpol v době, kdy většina konkurence spí, na chvíli ukojí, ale jen se trochu otřepete, už budete na síti či v domácí audiotéce hledat vydařenější alternativu.
Rád bych zakončil recenzi slibem, že díky kvalitám nového materiálu na příštím koncertě Interpol zůstanu až do konce, protože to tentokrát už určitě bude stát za to. Ale sliby bývají ošidné.
08.02.2015 - 17:25 | Sebadoh
Komentář Martina bych kompletně podepsal. Jenom dodám, že všechny ty svižnější věci (All the Rage Back Home, Anywhere, Ancient Ways a Tidal Wave) povětšinou skutečně zabíjí ty pomalý, z nich třeba taková Same Town, New Story je téměř k nevydržení. Přesto to vůbec není špatný album.
26.09.2014 - 16:03 | martin
Po dvou nevýrazných albech je El Pintor příjemné oživení a návrat k energii a atmosféře prvních dvou alb. Ale nějak to pořád není ono. Otvírák All The Rage Back Home je super, ale hned následující My Desire zazdí pidlikavá kytara, která bohužel otravuje i v několika dalších skladbách. Ale jestli má tohle být nadechnutí, pak se smutný konec velké kapely zatím naštěstí odkládá :-)
10.09.2014 - 11:34 | petr.p
Smutný konec velké kapely :-(